Klement Gottwald

Pocházel z chudé rodiny zemědělské dělnice (byl nemanželského původu). 1908-1914 žil u příbuzných ve Vídni, kde se vyučil truhlářem. Od 1912 činný ve vídeňském dělnickém tělovýchovném hnutí a v soc. dem. mládeži. Po vyučení pracoval 1914-1915 jako truhlářský dělník v Lipníku nad Bečvou a v Hranicích na Moravě. Za 1. světové války narukoval do rakousko-uherské armády a 1915-1918 bojoval na východní, později na italské frontě; v létě 1918 dezertoval a až do konce války se skrýval. 1918-1920 sloužil v čs. armádě; v lednu 1919 se zúčastnil bojů na Těšínsku, na jaře a v létě 1919 bojoval proti maďarské Rudé armádě na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Koncem 1919 se na Ostravsku seznámil s Martou (Marií) Holubovou (1899-1953), s níž se 1928 oženil; již v srpnu 1920 se jim narodila dcera Marta (1920-1998). 1920-1921 pracoval v továrně Tusculum v Rousínově, kde se též jako stoupenec soc. dem. levice účastnil prosincové generální stávky 1920 a v květnu 1921 založení KSČ. 1921-26 funkcionář KSČ na Slovensku, kde redigoval komunistické listy Pravda chudoby a Hlas ľudu. Pracoval též v komunistickém tělovýchovném hnutí a řídil jeho časopis Spartakus. Od 1925 člen ÚV a polit. byra ÚV KSČ, 1926-1929 vedoucí agitačně-propagačního oddělení ústředního sekretariátu KSČ. 1926-1929 stál v čele boje za překonání vnitrostranické krize a za "bolševizaci" strany. Měl významný podíl na prosazení této linie na V. sjezdu KSČ v únoru 1929, na němž byl zvolen generálním tajemníkem strany; téhož roku se stal poslancem NS. 1928-1943 byl členem exekutivy Komunistické internacionály. V souladu s tehdejší linií Kominterny uskutečňoval v první polovině 30. let radikálně levicovou a protistátní politiku. 1934 na něho vydán zatykač; v důsledku toho odešel v srpnu 1934 do SSSR, kde se podílel na rozpracování linie široké lidové fronty proti fašismu a válce a na přípravě VII. kongresu Komunistické internacionály 1935, na němž zvolen tajemníkem její exekutivy. V únoru 1936 se vrátil do ČSR. Na VII. sjezdu KSČ v dubnu 1936 vytyčil program široké lidové fronty na obranu republiky proti nacistické agresi a v kritickém roce 1938 usiloval o spolupráci KSČ se všemi demokratickými a vlasteneckými silami. V září-říjnu 1938 patřil k hlavním představitelům a mluvčím opozice proti kapitulaci a přijetí mnichovského diktátu. 9. 11. 1938 odjel do Moskvy, odkud až do osvobození ČSR 1945 řídil (jako hlava zahraničního vedení KSČ) práci KSČ doma i v emigraci. Stanul v čele moskevského centra čs. zahraničního odboje za 2. světové války, jež bylo protějškem centra londýnského a oficiální čs. exilové státní reprezentace. V prosinci 1943 vedl v Moskvě jednání s presidentem E. Benešem o budoucím politickém uspořádání v osvobozené vlasti; komunistickou představu poválečného vývoje v ČSR prosazoval pak i na moskevských jednáních s představiteli ostatních politických stran koncem března 1945 a významně se podílel na vypracování Košického vládního programu. 4. 4. 1945 jmenován náměstkem předsedy první vlády Národní fronty a zvolen předsedou Národní fronty; 1945-48 poslanec NS. Po vítězství KSČ v parlamentních volbách 1946 jmenován 2. 7. 1946 předsedou vlády. Jako vůdce čs. komunistů (od 1945 do své smrti předseda KSČ) se v prvních poválečných letech orientoval na specifickou čs. cestu k socialismu, pod tlakem Moskvy ji však zhruba od poloviny 1947 začal opouštět ve prospěch stalinského modelu komunistické diktatury. Byl stratégem únorového převratu 1948, jímž KSČ uchvátila veškerou moc v ČSR a nastolila totalitní režim; 14. 6. 1948 zvolen presidentem republiky. Nesl hlavní zodpovědnost za politický vývoj v Československu 1948-1953, za nezákonnosti, zvůli, policejní a justiční teror, který nakonec zasáhl i vedení KSČ. V té době byl již zcela izolován od veřejnosti i od širšího funkcionářského kádru vlastní strany, žil v paranoidním ovzduší podezírání a strachu, zejména z J. V. Stalina, jehož direktivám se plně podřizoval. Zemřel náhle vzápětí po návratu ze Stalinova pohřbu. Kult Gottwaldovy osobnosti, plně rozvinutý již za jeho života, byl udržován ještě řadu let po jeho smrti. Přes umírněnou kritiku v 60. letech zůstal Gottwald oficiálně uctívanou autoritou KSČ až do samého konce komunistického režimu v Československu. 1953-1990 pohřben v Národním památníku v Praze na Vítkově (do 1962 vystaveny jeho nabalzamované ostatky ve zvláštním mauzoleu, poté zpopelněny), od 1990 ve společném hrobě komunistických činitelů na pražských Olšanských hřbitovech. Gottwaldovy články a projevy vydány souborné ve Spisech Klementa Gottwalda (15 svazků, 1951-1961).