Ing. Alois Eliáš

ministr dopravy (1. prosinec 1938 – 15. březen 1939)

ministr dopravy (15. březen 1939 – 27. duben 1939)

předseda vlády (27. duben 1939 – 27. září 1941)

pověřen řízením ministerstva vnitra (27. duben 1939 – 1. červenec 1939)

Na pražském předměstí v Královských Vinohradech chodil do obecné školy a v červenci 1908 zde absolvoval Císařské královské státní reálné gymnasium. Poté nastoupil ke studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze a v březnu 1911 úspěšně složil první státní zkoušku v zeměměřičském oboru. Pracoval jako stavební technik u firmy budující a opravující železniční tratě, v říjnu 1913 nastoupil presenční vojenskou službu u pěchoty, po dvou měsících však byl převeden do náhradní zálohy a pokračoval ve svém zaměstnání. Po vypuknutí první světové války byl mobilizován a nastoupil jako aspirant u Pěšího pluku č. 28, se kterým odešel na východoevropské válčiště, kde již koncem srpna 1914 padl do ruského zajetí. Až do března 1916 se nacházel v zajateckém táboře, poté nastoupil jako dobrovolník do ruské císařské armády a pracoval jako technický úředník při výstavbě železnice na Sibiři.

V červenci 1917 se přihlásil do československých vojenských jednotek, od srpna 1917 studoval na důstojnické škole v Borispolu a v říjnu 1917 odjel s transportem dobrovolníků do Francie. Zde absolvoval vojenskou školu v Saint-Maixent, v únoru 1918 obdržel důstojnickou hodnost a byl zařazen do stavu 21. střeleckého pluku francouzské legie, kde postupně vykonával funkce velitele čety, velitele roty, pobočníka velitele praporu a pobočníka velitele pluku, zúčastnil se bojových akcí pluku v Alsasku a u Terronu. Po návratu do vlasti se v lednu 1919 stal náčelníkem štábu Velitelství vojsk operujících na Těšínsku, od června 1919 byl náčelníkem štábu Gillainovy operační skupiny a zúčastnil se bojových akcí proti maďarským bolševikům.

V listopadu 1919 se stal důstojníkem z povolání a nastoupil službu jako zástupce přednosty stavebního oddělení ministerstva, od února 1920 byl zástupcem velitele a později velitelem Pěšího pluku 21 v Čáslavi a v únoru 1921 se stal poučníkem ministra národní obrany. Od června 1921 studoval v Kursu na výchovu důstojníků generálního štábu v Praze a na Vysoké válečné škole v Paříži, po jejímž absolvování se stal v září 1923 důstojníkem generálního štábu. Od ledna 1924 byl přednostou organizačního oddělení Hlavního štábu branné moci, v únoru 1929 se stal druhým zástupcem náčelníka Hlavního štábu branné moci a v červenci 1929 obdržel generálkou hodnost.

V září 1931 byl jmenován velitelem 2. pěší brigády v Chomutově, zároveň však od ledna 1932 do července 1933 působil jako vojenský poradce československé delegace na ženevské mezinárodní odzbrojovací konferenci. V listopadu 1933 se stal velitelem 3. divize v Litoměřicích a od listopadu 1935 zastával funkci velitele V. sboru v Trenčíně. Za branné pohotovosti státu vykonával nejprve funkci velitele mobilizovaného V. sboru na jižní Moravě, po přijetí mnichovského diktátu se na počátku října 1938 stal zástupcem ministra národní obrany. V této funkci fakticky ministerstvo řídil, neboť jeho ministr zároveň zastával funkci předsedy vlády. V prosinci 1938 byl jmenován ministrem dopravy, přičemž jeho hlavním úkolem bylo zahájení výstavby dálniční sítě, jež měla – kromě výrazného zlepšení dopravní situace – pomocí státních zakázek dostat z recese stavební firmy.

Ve stejné ministerské funkci zůstal i po okupaci českých zemí a jejich přeměně na Protektorát Čechy a Morava. Na konci dubna 1939 byl po dohodě politických představitelů jmenován předsedou protektorátní vlády, přičemž si jako hlavní cíl vytkl udržení co nejrozsáhlejší autonomie v rámci německého okupačního režimu. Téměř okamžitě se také kontaktoval s odbojovým hnutím, podílel se na vzniku a výstavbě vojenské odbojové organizace Obrana národa, tajnou odbojovou centrálu měl přímo v úřadě protektorátní vlády a vytvořil si vlastní zpravodajskou síť z tiskových referentů. Od podzimu 1939 byl v pravidelném kontaktu s exilovým odbojovým ústředím v Paříži a od léta 1940 v Londýně. Podařilo se mu zajistit vysoké peněžní sumy pro financování odboje a podporu rodin perzekvovaných odbojářů.

Po jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem byl 27. září 1941 zatčen a o několik dnů později v soudním procesu odsouzen za zločiny velezrady, zemězrady a podporování nepřítele k trestu smrti. Vykonání trestu bylo odloženo a zůstal uvězněn jako rukojmí až do jara 1942. Po úspěšném atentátu na Reinharda Heydricha se však jeho pozice rukojmího stala nadbytečnou a byl popraven. V říjnu 1946 mu byla in memoriam udělena hodnost armádního generála.