Antonín Švehla

ministr vnitra (14. listopad 1918 – 8. červenec 1919)

ministr vnitra (8. červenec 1919 – 25. květen 1920)

ministr vnitra (25. květen 1920 – 15. září 1920)

ministerský předseda (7. říjen 1922 – 9. prosinec 1925)

ministerský předseda (9. prosinec 1925 – 18. březen 1926)

ministerský předseda (12. říjen 1926 – 1. únor 1929)

Pocházel ze středočeské statkářské rodiny, byl synem jednoho z představitelů českého agrárního hnutí Antonína Švehly st., prvního místopředsedy Sdružení českých zemědělců. Absolvoval Císařské královské nižší gymnasium v Praze a Zemskou hospodářskou školu v České Lípě, o další školské vzdělání nejevil zájem a vrátil se na rodný statek, který po otcově smrti roku 1897 převzal. Pod vlivem svého otce se zapojil do agrárního hnutí, v roce 1893 založil v Hostivaři místní organizaci Sokola a až do roku 1918 vykonával funkci jeho starosty. V roce 1901 byl zvolen členem výboru a v roce 1903 později předsedou Tiskařského a vydavatelského družstva rolnického, kde nejprve redigoval agrární list Obrana zemědělců, v roce 1906 se podílel na založení stranického deníku Venkov a v založení vlastní Rolnické tiskárny.

Od roku 1902 působil jako místopředseda Sdružení českých zemědělců a člen výboru Ústřední jednoty řepařů, kde získal proslulost ve snaze o likvidaci zpracovatelských kartelů. Do vedení České strany agrární se zatím nezapojoval, ale v roce 1903 sehrál významnou roli v programové a organizační proměně strany, včetně následného zapojení moravských a slezských agrárníků. Od roku 1908 působil za Českou stranu agrární jako poslanec českého zemského sněmu, kde zároveň zastával funkci předsedy agrárnického poslaneckého klubu. V roce 1909 byl zvolen do čela strany, která se ve volbách roku 1911 stala nejsilnější českou politickou stranou, díky čemuž byl v roce 1912 zvolen za předsedu svazu českých poslanců na zemském sněmu. Zásadně se postavil proti tzv. anenským patentům, kterými vláda v roce 1913 zastavila činnost zemského sněmu. Krátce před vypuknutím první světové války se podílel na dotvoření stranického programu, včetně jeho sociálních, ekonomických a kulturních pasáží. Po vypuknutí války sice ustoupil do pozadí, udržoval však úzké kontakty s představiteli českého politického života, spolupracoval s Tajným výborem Maffie a snažil se o dosažení jednoty v české politice.

V roce 1916 inicioval vznik Českého svazu, který tvořili čeští poslanci Říšské rady, a Národního výboru z českých poslanců zemského sněmu, přičemž sám se stal jednatele výboru. V červenci 1918 by zvolen předsedou Hospodářské rady, prosadil vytvoření tzv. hospodářských ústředen, které měly zabezpečovat distribuci potravin a dalšího životně důležitého zboží, a navíc se stal místopředsedou Národního výboru československého.  V této funkci převzal 28. října 1918 správu Státního obilního ústavu, čímž se zařadil mezi tzv. muže 28. října, kteří vyhlásili samostatnost nového státu. Jménem Národního výboru převzal odpovědnost za řízení okresních úřadů a za postupné vojenské obsazování pohraničí, což bylo v polovině listopadu 1918 legalizováno jeho jmenováním ministrem vnitra první československé vlády. Díky jeho rozhodné činnosti se podařilo zabránit anarchii, došlo k omezení a utlumení činnosti tzv. revolučních orgánů, podařilo se mu téměř bez výjimky vyhnout konfrontaci státní moci s revolučními náladami davů. V dubnu 1919 prosadil orientaci agrární strany na široké vrstvy venkovského obyvatelstva, což se projevilo v novém názvu – Republikánská strana československého venkova.

V září 1920 opustil ministerstvo vnitra a plně se věnoval stranické práci, kdy se mu během dvou let podařilo začlenit slovenské agrárníky, takže strana od června 1922 užívala název Republikánské strana zemědělského a malorolnického lidu. V té době podnítil vznik neformálního uskupení představitelů pěti státotvorných stran (Pětka), jež ze zákulisí pomocí tzv. vázaných mandátů ovlivňovalo vládní politiku. Od října 1922 stál dvakrát v čele vlády všenárodní koalice, postupně ale navazoval kontakty s představiteli pravicové části německé politické reprezentace. Poté, co se mu podařilo překonat parlamentní krizi, vytvořil v říjnu 1926 tzv. celně-kongruovou koalici, fakticky jedinou pravicovou vládu meziválečného Československa, jež nebyla založena na nacionálním, ale na standardním programovém principu. Podílel se tak na národnostní i sociální stabilizaci československé společnosti, v roce 1927 pomohl prosadit opětovnou volbu Tomáše G. Masaryka presidentem, když přitom odmítl vlastní kandidaturu.

Ve stejné době si získal renomé i mimo Československo, neboť se mu podařilo přetvořit jím založený mezinárodní agrární výbor na mezinárodní organizaci evropských agrárních stran, přičemž byl zvolen jejím předsedou. Intenzivní politická činnost se však velmi negativně podepsala na jeho zdravotním stavu, od roku 1928 byl téměř trvale vyřazen z politického života a v únoru 1929 musel předat funkce ministerského předsedy i předsedy strany do rukou Františka Udržala. Následující čtyři roky se střídavými úspěchy bojoval se svojí srdeční chorobou, které nakonec v prosinci 1933 podlehl.