Gustav Habrman

ministr školství a národní osvěty

(14. listopad 1918 – 8. červenec 1919)

(8. červenec 1919 – 25. květen 1920)

(25. květen 1920 – 15. září 1920)

ministr sociální péče

(26. září 1921 – 7. říjen 1922)

(7. říjen 1922 – 28. březen 1925)

Pocházel z rodiny chudého sezónního dělníka, sám se v České Třebové vyučil řezbářem a soustružníkem. V roce 1883 odešel za prací doVídně, kde se téměř okamžitě zapojil do dělnického hnutí. Za spolupráci s Josefem Boleslavem Peckou, kolportaci tajných letáků a ilegálního dělnického tisku byl během stanného práva v létě 1884 odsouzen ke třem letům káznice. Po odpykání trestu se vystěhoval do Paříže, kde po dva roky pracoval jako fotografiký pomocník, poté odjel do New Yorku a stal se redaktorem socialistického deníku, určeného českým a německým krajanům.

Na jaře 1897 se vrátil do vlasti, stal se aktivistou Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické a stal se redaktorem brněnské Rovnosti. O rok později odešel opět do Vídně, kde pracoval jako šéfredaktor Dělnických listů, a v roce 1901 se stal členem vedení redakce Nové doby v Plzni a zároveň předsedou místní stranické organizace. V květnu 1907 byl zvolen poslancem Říšské rady ve Vídni, dále ale působil jako představitel sociální demokracie na Plzeňsku a postupně si získával pozice ve vedení strany.

Během první světové války se zařadil do národoveckého křídla sociální demokracie, od konce roku 1916 se stavěl proti aktivistickému vedení v čele s Bohumírem Šmeralem a v září 1917 jej na čas nahradil ve funkci předsedy strany a předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie na Říšské radě. Podílel se na organizaci generální stávky v lednu 1918, v červenci se stal členem Národního výboru československého a v září 1918 členem Socialistické rady. V říjnu 1918 byl zařazen do delegace domácích českých politiků, která jednala v Ženevě s Edvardem Benešem o vyhlášení samostatnosti.

Po vzniku Československa se v listopadu 1918 stal poslancem Ústavodárného národního shromáždění a v první československé vládě převzal funkci ministra školství a národní osvěty, kterou vykonával i ve dvou dalších vládách. Prosadil odstranění náboženských symbolů ze státních škol, postátnění valné části základního a středního školství, výraznou měrou přispěl k rozvoji základního a středního školství na Slovensku a Podkarpatské Rusi, a to hlavně rozsáhlým umisťováním českých učitelů. V září 1921 se stal ministrem sociální péče a prosadil zákon o sociálním pojištění zaměstnanců. Svoje ministerské působení ukončil při demisi vlády v březnu 1923. Od dubna 1920 však působil také jako poslanec Národního shromáždění a v listopadu 1925 se stal senátorem, kterým zůstal až do své předčasné smrti.