Dobrovolnictví v Česku a Itálii
Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy uspořádala v listopadu 2025 mezinárodní seminář na téma Dobrovolnictví v době změn. K této příležitosti byla provedena srovnávací analýza dobrovolnictví v Česku a v Itálii. Na analýze spolupracovali odborníci z Fakulty humanitních studií UK, Italského statistického úřadu (ISTAT) a Českého statistického úřadu (ČSÚ).
Cílem práce nebyla pouze samotná analýza, ale také vytvoření harmonizovaného analytického rámce umožňujícího mezinárodní srovnání při respektování doporučení Mezinárodní organizace práce (ILO) pro měření dobrovolnické práce.
Dobrovolnictví bylo v analýze definováno jako neplacená, nepovinná činnost vykonávaná pro jiné osoby (mimo vlastní domácnost nebo členy rodiny) ve prospěch jednotlivců, organizací nebo komunity, za kterou nebyla nárokována žádná mzda ani jiná odměna (ani v naturáliích). Společný koncepční základ v Česku a v Itálii umožňoval srovnatelnost výsledků, rozdíly v implementaci však vyžadovaly harmonizaci; dva národní moduly proto musely být sjednoceny do jednoho analytického rámce. Pro účely této analýzy byla posuzována dobrovolnická činnost v posledních 4 týdnech.
Po harmonizaci činila míra dobrovolnictví v Česku 13,1 %, zatímco v Itálii dosahovala 8,8 %. V Česku se dobrovolnictví častěji věnovaly ženy (14,9 %), zatímco v Itálii mezi dobrovolníky nebyl genderový rozdíl. V Česku byla míra dobrovolnictví nejvyšší ve věkové skupině 35–44 let (15,5 %), zatímco v Itálii ve věkové skupině 65–74 let (12,1 %). Největší rozdíly mezi oběma zeměmi byly zaznamenány ve věkové skupině 25–34 let, kde míra dobrovolnictví v Česku dosahovala 14,3 %, zatímco v Itálii pouze 6,6 %.
Dobrovolníci v Česku se dobrovolnické činnosti věnovali průměrně necelých 9,5 hodin a v Itálii téměř 17,5 hodin během posledních 4 týdnů. Podle pohlaví v Česku i v Itálii věnovali více času dobrovolnictví muži. Podle věku v Česku odpracovali nejvíce hodin nejmladší dobrovolníci ve věku 15–24 let (14,5 h v posl. 4 týdnech). S rostoucím věkem počet odpracovaných hodin klesal, avšak ve věkové skupině 75 let a více opět vzrostl na 12 hodin v posledních 4 týdnech. V Itálii věnovali nejvíce času dobrovolníci ve věkových skupinách 65–74 let a 75 let a více, kteří během posledních čtyř týdnů odpracovali více než 22 hodin.
V Česku bylo nejčastější individuální neformální dobrovolnictví, často založené na přátelství nebo sousedské výpomoci (48,2 %). Tato forma dobrovolnictví hrála významnou roli i v Itálii (32,8 %). Největší podíl dobrovolníků v Itálii však pomáhal formálně prostřednictvím organizací nebo sdružení (61,0 %), zatímco v Česku touto formou pomáhalo 29,5 % dobrovolníků.
Při porovnání dobrovolníků podle dosaženého vzdělání byl patrný jednoznačný vzorec: s rostoucí úrovní vzdělání rostla i pravděpodobnost zapojení do dobrovolnictví. Tento vztah byl potvrzen i dalšími studiemi a dlouhodobě se nemění. Dobrovolníci s terciárním vzděláním vykazovali nejvyšší míru dobrovolnictví – 18,1 % v Česku a 13,8 % v Itálii. Mezi ženami byla míra dobrovolnictví v obou zemích ještě vyšší.
Při zkoumání míry dobrovolnictví ve vztahu k ekonomické aktivitě byly zjištěny výrazné rozdíly zejména mezi neaktivními osobami v domácnosti. V Česku míra dobrovolnictví v této skupině činila 17,4 %, zatímco v Itálii pouze 6,5 %. Osoby v domácnosti byly téměř výhradně ženy, které se zpravidla staraly o malé děti. V Česku dosahovaly osoby v domácnosti nejvyšší míry dobrovolnictví (17,4 %), následované zaměstnanými osobami (15,1 %), což odráželo vyšší zapojení osob ve středním věku. V Itálii byly naopak nejvyšší míry dobrovolnictví zaznamenány mezi nezaměstnanými a ekonomicky neaktivními osobami, zejména důchodci, což odpovídalo skutečnosti, že dobrovolnictví bylo v Itálii častější mezi staršími lidmi. Nezaměstnaní a důchodci vykazovali v obou zemích podobnou míru dobrovolnictví.
Další analýza se zaměřila na dobrovolnictví podle stupně urbanizace. Na základě klasifikace vyvinuté Eurostatem lze rozlišit tři typy oblastí: venkovské oblasti (řídce osídlené), města a předměstí (oblasti se střední hustotou osídlení) a města (hustě osídlené oblasti). V Česku se míra dobrovolnictví podle stupně urbanizace výrazně nelišila. Nejvyšší byla ve městech (13,6 %), mírně nižší ve venkovských oblastech (13,4 %) a nejnižší ve městech a předměstích (12,3 %). V Itálii však míra dobrovolnictví s rostoucí hustotou osídlení klesala. Nejvyšší byla ve venkovských oblastech (10,8 %), následovaly města a předměstí (9,0 %) a nejnižší byla ve městech (7,6 %).
Při zaměření na oblasti (sektory) dobrovolnických aktivit byla v obou zemích patrná výrazná účast dobrovolníků v oblasti sociální péče. V Itálii se do této oblasti zapojilo 19,1 % dobrovolníků, v Česku 18,4 %. V Česku se v oblasti sociální péče angažovaly především ženy, a to přibližně pětkrát častěji než muži. V Itálii byl největší podíl dobrovolníků (přibližně jedna čtvrtina) zapojen v oblasti kultury, kde převažovali muži. Ženy v Itálii byly kromě kultury nejvíce zapojeny do oblasti sociální péče a dále do náboženských aktivit; tyto dva sektory vykazovaly vyrovnanější genderové rozložení než v Česku. V České republice byla téměř jedna pětina dobrovolníků aktivní v oblasti sportu, přičemž zde výrazně dominovali muži (25,6 % mužů oproti 14,6 % žen). Muži tedy preferovali expresivní oblasti dobrovolnictví – kulturu v Itálii a sport v Česku. Celkově byli dobrovolníci v Itálii více zapojeni do náboženských aktivit a zdravotní péče, zatímco v Česku byli aktivnější v environmentálních aktivitách, ochraně zvířat a také v oblasti komunitního a ekonomického rozvoje.
Dobrovolnické činnosti pokrývaly celé profesní spektrum – od nekvalifikovaných až po vysoce kvalifikované činnosti. U vysoce kvalifikovaných činností byl podíl dobrovolníků v Česku i v Itálii obdobný. Patří sem technické profese (např. učitelé nebo zdravotní sestry), činnosti v této oblasti vykonávala přibližně čtvrtina dobrovolníků v obou zemích, dále jsou zde zahrnuti specialisté, jako lékaři, právníci či překladatelé (kolem 8 %), a obsluha strojů a zařízení, například řidiči nebo hasiči (do 4 %). V Itálii, kde bylo 61 % dobrovolníků zapojeno prostřednictvím organizací a spolků, byli dobrovolníci nejčastěji aktivní ve třídě služeb (27,6 %), typicky při pomoci dětem, seniorům, osobám se zdravotním postižením, při přípravě jídel nebo péči o zvířata. Itálie také vykazovala vyšší podíl dobrovolníků v manažerských pozicích. V Česku bylo dobrovolnictví nejčastěji individuální a neformální (48,2 %), což se odrazilo ve vyšším zastoupení pomocných a elementárních činností, jako byl úklid, drobné opravy nebo doplňování zásob. Ve srovnání s Itálií bylo v Česku rovněž více dobrovolníků zapojených do zemědělských činností (často péče o veřejnou zeleň) a do řemesel (např. opravy jízdních kol či pomoc při rekonstrukci bydlení). V obou zemích byla zaznamenána podobná míra zapojení mužů i žen u vysoce specializovaných činností. Muži byli v obou zemích více zastoupeni v zemědělství, řemeslech a práci se stroji. Vzor zapojení žen se mezi zeměmi lišil: v Itálii převažovaly ženy ve službách, zejména při pomoci dětem a seniorům, zatímco v Česku byly aktivnější v technických rolích a v pomocných a elementárních činnostech.
Závěrečná část analýzy se zaměřila na klíčové dobrovolníky, tedy na horních 25 % dobrovolníků s nejvyšším počtem odpracovaných hodin. Jedná se o osoby, pro které je dobrovolnictví významnou součástí každodenního života a které představují páteř dobrovolnické činnosti. V Itálii tito dobrovolníci odpracovali v průměru přibližně 45 hodin během posledních 4 týdnů, zatímco v Česku to bylo zhruba 22 hodin během posledních 4 týdnů, tedy přibližně polovina.
Při srovnání podle pohlaví a věku se mezi Itálií a Českem objevily výrazné rozdíly. V Itálii byli klíčoví dobrovolníci nejčastěji muži ve věku 65–74 let, zatímco v Česku tvořily největší podíl této skupiny ženy ve věku 25–34 let. V obou zemích žila většina klíčových dobrovolníků ve venkovských oblastech a nebyla ekonomicky aktivní. V Itálii šlo převážně o důchodce, zatímco v Česku se jednalo především o osoby v domácnosti. V obou zemích měla většina klíčových dobrovolníků terciární vzdělání.
Rozdíly byly patrné i ve způsobu organizace dobrovolnické práce. V Itálii byli klíčoví dobrovolníci obvykle formálně zapojeni do spolků a organizací, zatímco v Česku bylo dobrovolnictví častěji neformální a založené na individuální přímé pomoci. Pokud jde o typy aktivit, klíčoví dobrovolníci v obou zemích se často věnovali kvalifikovaným službám, zejména pomoci dětem, seniorům a nemocným, přípravě a podávání jídel či péči o zvířata. Hlavní oblasti zapojení se však lišily. V Itálii byli klíčoví dobrovolníci nejvíce aktivní v oblasti kultury a sociální péče, zatímco v Česku převažovalo zapojení v oblasti sportu a environmentálních aktivit. Lišil se rovněž rozsah času věnovaného dobrovolnictví, jak již bylo zmíněno, klíčoví dobrovolníci v Itálii věnovali dobrovolnické práci přibližně dvojnásobek času ve srovnání s Českou republikou.
Detailní informace včetně zajímavých grafů viz prezentace (v anglickém jazyce) Gabriely Strašilové a Tanii Cappadozzi.
