Vladimír Dlouhý: Vláda by měla otevřít diskusi o fiskální udržitelnosti

Položená otázka se týká nejen ČR, ale současné situace všech vyspělých a současně zadlužených zemí. Je prioritní snížení zadluženosti a tedy i snížení rizika, že trhy příslušné zemi znemožní další financování dluhu, nebo je důležitější růst, který mimo jiné přinese v budoucnu zemi vyšší daňové příjmy a schopnost splatit dluh? O tom se přou i ty nejpomazanější ekonomické hlavy ve světě; můj skromný názor je, že velmi zadlužené země jako Řecko, ale i například USA, musí dát přednost oddlužení.

Česká republika však v takové situaci není, náš dluh je bez problémů profinancovatelný, ale jsou tři skutečnosti, které naši diskusi o dluhu předurčují.

Za prvé, po vnějším šoku, který jsme během krize 2008-9 prožili, se náš dluh rychle prohloubil a vláda musela (správně) dát jasně trhům najevo, že se s tím nehodlá smířit. Škrty a "skrblictví" byly v daném okamžiku správným signálem.

Za druhé, v době před krizí, v období rychlého růstu naší ekonomiky, se žádné naší vládě nedařilo prosazovat anti-cyklickou fiskální politiku, tedy vytvářet přebytky v době růstu a umožnit (omezené) deficity v době recese. To nás činí zranitelnými, obzvláště dlouhodoběji, při daných demografických trendech a závazcích penzijního systému. Proto se - opět správně - vláda spíše než růstem zabývá dlouhodobou fiskální udržitelností.

Konečně za třetí, byť je náš dluh dnes považován za krátkodobě profinancovatelný a dlouhodobě udržitelný, všichni jsme v nedávné době na příkladu Španělska či Irska viděli, jak křehká je hranice, za kterou se státy mohou téměř přes noc stát nelikvidní. To je třetí důvod, proč si myslím, že dnes mnoho vlád (včetně té naší) raději volí politiku fiskální zdrženlivosti, i když jejich konkrétní země zrovna na tom není nijak zle.

Po tomto výčtu důvodů pro fiskální obezřetnost se musím i já přiznat k pochybnostem ohledně tempa snižování zadluženosti dnes v ČR. Podle Consensus Economics by v roce 2012 podíl našeho deficitu veřejných financí na HDP (podle ESA 95 metodologie) měl činit 3.6 %. Je zde zjevná snaha vlády dostat se nejrychleji k magické hranici 3 %, dané Maastrichtskými kritérii, avšak v situaci, kdy podíl našeho dluhu na HDP je hluboko pod stejně magickými 60 %. Jsou však tato dvě čísla (3 a 60 %), specifikovaná v jiné době (před 20 lety) pro jiné země (budoucí kandidáty vstupu do eurozóny), vůbec jakýmkoliv vodítkem pro posouzení české fiskální udržitelnosti? Stojí za to výrazně škrtat i pro dlouhodobý růst důležité výdaje (infrastruktura)? Nejsem si jist, ale přiznávám, že je zde řada dalších, s fiskální udržitelností jen nepřímo souvisejících skutečností; jen namátkou: plošné škrty jsou asi jediný způsob, jak potlačit byrokracii a nežádoucí plýtvání rozpočtovými prostředky ve státní správě, nemluvě o prostoru pro korupci.

Hospodářský růst ČR je a v blízké budoucnosti bude nejnižší v regionu. Není to žádná tragédie, horší by byl neudržitelný dluh. Vláda by však rozhodně měla, u příležitosti přípravy rozpočtu na rok 2012, otevřít diskusi o fiskální udržitelnosti, fiskálních pravidlech a možná dospěje i závěru, že tak rychle, jak dnes plánuje, není nutno deficity a dluh snižovat.

Publikováno na dialog.ihned.cz, 7.7.2011