Vladimír Dlouhý: Větší utrácení by bylo dobré, jen to není všelék

Honza Macháček má v úvodním příspěvku hodně pravdy, s něčím budu trochu polemizovat, ale hlavně chci připomenout obecnější souvislosti českého (ne)utrácení. Především připomínám, o čem přesně mluvíme: o větším zpomalení hospodářského růstu v ČR ve srovnání se sousedy. Nazývejme je CE4, země střední Evropy, patří sem i Maďarsko, bez ohledu (nebo spíše právě proto), že si způsobilo dodatečné problémy zadlužeností.

Společně - včetně Macháčka a Singera - věříme, že pokud bychom krátkodobě dokázali povzbudit jak výdaje českých domácností, tak soukromých investorů, náš růst by byl rychlejší. To je sice pravda, méně pravda však už je přesvědčení (které mi z Macháčkova textu vychází), že vláda, centrální banka, obecně ekonomové, můžeme hned teď dělat něco lépe, abychom na tom byli “jako Poláci”.

Především, i mezi zeměmi CE4 jsou rozdíly ve startovací pozici, ze které v roce 2008 vstupovaly do krize: průměrný růst 1996-2008 byl v ČR něco málo přes 3 %, v Polsku skoro 6 %. Je to dáno dlouhodobými faktory, nižším stupněm polské ekonomické úrovně počátkem 90. let (při konvergenci jsou růstová tempa na počátku slabší ekonomiky vždy vyšší) a velikostí domácího trhu. Lze proto očekávat, že při vnějším šoku česká ekonomika zpomalí více než ostatní CE4.

Polemizuji také s názorem, že českou stagnaci nelze svádět na německé/EU zpomalení. Z celé CE4 je ČR na vnější šok nejzranitelnější: 1% snížení vnější poptávky má negativní efekt přes 0,7 procentního bodu na český růst, pouze však kolem 0,5 pb na Polsko. Je to samozřejmě dáno tím “utrácením”, ale rozdíly zde jsou dány dlouhodoběji, nižší otevřeností polské ekonomiky, kdy daleko více lidí není příjmově závislých na zahraniční poptávce (a tedy více utrácí i po vnějším šoku).

S tím souvisí i česká šetrnost - opět, minimálně střednědobě to je důležité. Psal jsem o tom již v této výměně v listopadu 2011 (je tam i graf): od roku 2006 má ČR každý rok větší míru úspor než všechny ostatní CE4 (s malými výjimkami). Zdá se to být strukturální charakteristika české společnosti v posledních letech a těžko můžeme čekat, že se to v krizi rychle zlepší.

Další argument souvisí s náklady na finacování dluhu. Větší růst Polska je sice doprávázen také vládní snahou o fiskální restrikci (pro roky 2012 a 2013 jsou polské plánované deficity -3,2 % a -2,7 % HDP), ale při vyšším dluhu a hlavně vyšších nákladech na financování. Výnosy z českých desetiletých vládních obligací se v srpnu 2012 pohybovaly na úrovni 2,5 %, v roce 2013 mají mírně stoupnout na 2,8 %, stejná čísla pro Polsko činí 4,9 % a 5,0 %. Jistě, veřejný dluh souvisí více s veřejnými financemi než s chováním soukromého sektoru, ale krátkodobě každé urychlení růstu vyvolává dodatečný tlak na deficity (nejen rozpočtu, ale i běžného účtu). Přeji si zasloužený úspěch polské ekonomiky, ale současně nedávné příklady mnoha zemí ukázaly, jak rychlý může být skluz z výslunní k dluhové krizi.

Konečně výtka, že vláda nemluví o růstu. To není úplně pravda, v rámci NERV je na to pracovní skupina, ale růstová opatření, přijatá dnes, se projeví se zpožděním. V posledních 15 letech byl náš růst dán akumulací kapitálu a růstem produktivity (méně změnami v kvalitě pracovní síly). Byl to důsledek především integrace do vnitřního trhu a dobrých podmínek při financování. Produktivita byla hlavně tažena zahraničními investicemi (transfer technologií) a vším, co souviselo s infrastrukturními investicemi. Zda tomu může být i do budoucna není při dnešní krizi jasné, a proto se soutřeďme především na zlepšení domácích podnikatelských podmínek. Připadá mi to důležitější než dumání o menším utrácení domácností - to je sice nemilý fakt, bylo by lepší, kdyby to bylo jinak (a určitě “šiřme více optimismu”), je to však dáno i nedávnou předkrizovou historií a hlavně, není to všelék.

Poznámka: čísla, uvedená v tomto příspěvku, jsou jednak z Consensus Economics, srpen 2012, jednak z GS Economic Research, září 2012.

Publikováno na iHNed.cz, Macháčkova výměna, 20.9.2012