Vladimír Dlouhý: Valtr Komárek

Ve věku 82 let včera zemřel bývalý politik a prognostik Valtr Komárek, který byl významnou postavou revolučního roku 1989 i polistopadové demokratické politiky. Zůstal věrný svému levicovému přesvědčení, ale uchoval si i lidskost a soucit se slabými.

V životě Valtra Komárka se odrazil osud střední Evropy ve 20. století, její tragédie, naděje, zklamání a opět nové naděje. Tragédie ho potkala hned v dětství, když jako jediný z rodiny unikl holokaustu a byl celou válku skrýván moravskými sedláky. Konec války mu dal naději; jako mladý komunista odešel studovat do Sovětského svazu. Pak přišlo zklamání – měl zdravý selský rozum a brzy prohlédl faleš komunistické ideologie i absurdnost tehdejšího politického a ekonomického systému.

Po srpnu 1968 to bylo ještě horší, když on, velmi schopný ekonom, byl odstaven na vedlejší kolej a musel vidět, jak ti mnohem méně schopní sbírají tituly a slávu. Nová naděje přišla v první polovině 80. let, když byl požádán, aby na půdě Akademie věd vybudoval tým zabývající se dlouhodobými prognózami československé ekonomiky a společnosti. To byla jeho hvězdná chvíle. Místo aby papouškoval fráze (jak to tehdejší akademičtí koryfejové skvěle uměli), Komárek přišel s jasnou vizí: pracovat s lidmi, kteří do té doby nikde v ekonomickém výzkumu pracovat nesměli, a zabývat se problémy, o kterých se nesmělo mluvit.

Začalo nás osm vědeckých pracovníků a jedna studentka vědecké aspirantury (dnes je to moje žena). Za pár týdnů jsme postavili vědecké pracoviště, které vešlo do novodobé české historie. Kolegové z jiných pracovišť Akademie či vysokých škol předpovídali, že nový ústav nemůže přežít. Přežil, a to s lidmi, kteří najednou směli pracovat i publikovat. Zadání i produkce Prognostického ústavu byly sice poplatné době, ale žádné oficiální pracoviště nemělo v té době odvahu kritizovat fungování centrálně plánované ekonomiky tak zásadně a systémově jako my.

Byla to Valtrova zásluha. Nebál se a nezáviděl. Byl to přirozený šéf, který měl rád své lidi. Věděl, že jeho hlavní vědečtí pracovníci mají i své zájmy, ambice a výzkum. Umožnil nám cestovat po světě způsobem, který byl v té době nevídaný. Politické úlitby, stranické schůze a další průvodní jevy reálného socialismu pragmaticky řešil jako rychle odbyté formality. Přijímali jsme západní diplomaty, pravidelně se scházeli s novináři ze světových médií, mluvili jsme na zahraničních konferencích.

Co dokázal svou odvahou

Dodnes se objevují spekulace, zda nebyl Prognostický ústav řízen tajnými službami, včetně těch sovětských. Je to nesmysl, relativně liberální ostrůvek v normalizovaném ČSSR prostě existoval díky odvaze Valtra Komárka. Hrál při tom patrně i svoji hru, asi i s vysokými představiteli tehdejšího režimu. Nikdy se však před nimi neponížil, a hlavně nedopustil, aby někdo ohrozil jeho lidi. Měl široké srdce, svým spolupracovníkům uměl pomoci i při řešení problémů, které s prací nesouvisely. Měl rád mladé lidi, a byť jsme s ním někdy zažili i těžké chvíle, vždy nás nakonec podržel.

Stal se idolem sametové revoluce, ale od Občanského fóra si udržoval záměrný odstup. Nakonec však ke sblížení došlo a vzpomínám, jak jsem 8. prosince 1989 večer přijel k němu domů, přemluvil ho, aby se opět převlékl do obleku, a odvezl jej k závěrečným jednáním o složení nové vlády, ze které on vzešel jako její místopředseda pro ekonomiku.

Už před rokem 1989 jsme měli rozdílné názory na to, jak dál po politických změnách. Po revoluci se naše cesty rozešly, on byl přesvědčen o své pravdě a já skálopevně o té mojí. Jakkoliv jsme se navzájem v médiích v té době i tvrdě kritizovali, nerozešli jsem se úplně. Naopak, po mém odchodu z politiky jsme se začali opět stýkat, byť jen zřídka. Vždy jsem se však v jeho přítomnosti cítil dobře, uměl nejen břitce diskutovat, ale i porozumět druhým. Byla radost se s ním přít nebo ho třeba jen poslouchat.

Jeho hluboké sociální cítění jej logicky přivedlo do sociální demokracie a v mých očích navždy zůstane prototypem poctivého, levicově orientovaného politika a člověka.

Profesor Valtr Komárek prožil mimořádně plodný život. Byl úžasně pracovitý, v hlavě se mu rodily nápady jeden za druhým a v duši musel mít mimořádně silný motor. Složité dětství jej naučilo se nevzdávat, když měl v 70. letech omezené publikační možnosti, psal vědecké práce třeba jen „do šuplíku“. Uměl jít štěstí naproti a každou životní příležitost pevně uchopit. Vedle základní životní dráhy ekonoma a politika si jen tak mimochodem na dva roky odskočil na Kubu dělat poradce Che Guevarovi. Dostal do vínku spisovatelský talent, některé kapitoly vlastního života literárně zpracoval do zajímavého románového čtení. Uměl rychle veršovat a nenápadně na papír před sebou glosoval zdlouhavá jednání, včetně těch vládních. A při tom všem byl zvláštním způsobem skromný, jak při pracovních jednáních, tak v osobním životě.

Bude mi tu chybět. Jako bych ho viděl popotahovat se za bílé vousy a napůl potěšeně, napůl dotčeně brumlat: „Když už mě chválí i ten Vláďa Dlouhý…“

Publikováno v MF Dnes, 17.5.2013