Vladimír Dlouhý: Příjmová nerovnost - jde o problém zemí OECD. Ale co zbytek světa?
Není prohlubující se sociální nerovnost v zemích OECD, stejně jako až odpuzující životní styl nových zbohatlíků, ať jsou z New Yorku, Moskvy, Mumbaje nebo Šanghaje, cenou, kterou všichni platíme za to, že liberalizace a deregulace od 80. let nastartovala růst životní úrovně v dosud chudých oblastech, což je asi to nejdůležitější v dnešním světě?
Jan Macháček ve svém úvodním příspěvku problém rostoucí sociální nerovnosti nastavil jako problém rozvinutých zemí, pro jednoduchost řekněme zemí OECD. Pro ně skutečně platí, že za posledních 30 let se sociální nerovnost prohloubila (alespoň měřeno Giniho koeficienty). Především v souvislosti s dopady nedávné finanční a ekonomické krize (ale už i před tím) se často mluví o trpkých plodech masivní liberalizace, deregulace a privatizace, zahajené počátkem 80. let Ronaldem Reaganem a Margaret Thatcherovou. Mnoho lidí tomu rádo věří.
Z celosvětového pohledu však současně došlo k jinému pozoruhodnému, sociálně zásadnímu jevu. V řadě rozvíjejících se zemí (s výjimkou sub-saharských zemí, ale ani tam už to úplně neplatí) došlo k historicky bezprecedentnímu zvýšení životní úrovně skupin obyvatelstva, které ještě na počátku 80. let žily pod hranicí chudoby. Pro země jako je Čína, Indie, země jihovýchodní Asie, v poslední době i pro Brazílii a další, je to obrovská pozitivní změna. Jistě, v těchto zemích stále panuje obrovská chudoba. Stále více lidí je však ekonomickými procesy z této chodby “vytahováno”. Dobrým příkladem je proces urbanizace čínského obyvatelstva: každý rok přibývá zhruba 20 milionů Číňanů, kteří žijí ve městech a – jistě ne všem, ale většině – tímto přechodem se skokově zvýší životní úroveň tak, jak se předcházejícícm generacím ani nesnilo.
Tento proces má samozřejmě mnoho vedlejších problémů, ale je nezvratný: jen málokdo z těchto lidí spadne zpět do tragické, zoufalé chudoby. V Indii, Brazílii a dalších zemích je to sice trochu jiné, velká města již po desetiletí generovala chudinské slumy, ale i zde došlo v posledních 30 letech k úžasné změně základních životních podmínek obrovského množství lidí; indická města jako Bangalore, Hyderabad nebo Chenai jsou příkladem. Platí při tom (viz. David Marek výše), že v těchto zemích se sociální nerovnost prohlubuje rychleji: proces “vytahování” miliónů lidí z chudoby současně katapultoval úzké elity do miliardářských výšin. Milióny lidí však již neumírají hlady a mají alespoň rudimentární podmínky pro normální život. Historická změna.
Položím v této souvislosti trochu provokativní otázku. Není prohlubující se sociální nerovnost v zemích OECD, stejně jako až odpuzující životní styl nových zbohatlíků, ať jsou z New Yorku, Moskvy, Mumbaje nebo Šanghaje, cenou, kterou všichni platíme za to, že liberalizace a deregulace od 80. let nastartovala růst životní úrovně v dosud chudých oblastech, což je asi to nejdůležitější v dnešním světě? Osobně si myslím, že odpověď je ano a že cena to není až tak vysoká. Dokonce si myslím, že to platí i přes mimořádně vysoké materiální a sociálně-politické náklady nedávné finanční krize (což je však trochu jiný problém, vyžadující jinou argumentaci).
Navíc, omezíme-li diskuzi o vyšší sociální nerovnosti na země OECD, pak jsme mylně sebestřední. Domníváme se, že naše prohlubující sociální nerovnost je velkým problémem, která může pod kapitalismem podřezávat větev. Souhlasím s panem Kudrnou, že to je již více jak 100 let evergreen, který však asi bude jen bouří ve sklenici vody. Na rozdíl od 30. let minulého století, kdy Velká Deprese pomohla Hitlerovi k moci a opravdu přivedla svět ke katastrofě, dnešní svět má síly rozložené jinak. Nové generace podnikatelů v Číně a dalších zemích ochotně a hladově konzumují výhody kapitalismu a jakkoliv i politiky těchto zemí musí sociální nerovnost zajímat, vždy je pro ně důležitější obecný, průměrný růst HDP a životní úrovně, neboť to činí zemi bohatší, stabilnější a politicky silnější. Bouřlivý kapitalismus, asi se státním požehnáním, bude v rozvíjejícch se zemích ještě nějakou dobu velmi vzkvétat, bez ohledu na sociální nerovnosti. Tento proces bude pro svět určující a co se stane v Evropě, bude mít na tyto země jen omezený dopad.
Takže na otázku Honzy Macháčka co dělat s rostoucí sociální nerovností ve vyspělých zemích trochu zjednodušeně odpovídám, že nic, snad jen zeefektivnit stávající sociální model. V Evropě máme až příliš zbytnělé sociální výhody a spíše jde o to, jak je reformovat, aby byly jen pro ty opravdu potřebné a nepodlamovaly schopnost konkurovat právě tomu dravému kapitalismu rozvíjejících se zemí. Prostě, již nejsme tak důležití, nejsme střed světa.
Publikováno na dialog.ihned.cz, 3.6.2011
