Vladimír Dlouhý: Nečekejme od domácností najednou vyšší výdaje

Tradiční pohled na oba problémy je následující. Češi jsou opatrní, málo utrácejí, a proto obzvláště v dnešních těžkých časech je příspěvek agregátní poptávky domácností k hospodářskému růstu nízký. Podobně je tomu i se soukromými investicemi, které jsou nízké vlivem – kromě obecné nejistoty – stagnujícího úvěrování od hlavních domácích bank. Při vládní poptávce omezené tlakem na snížení deficitů se pak není co divit, že jsme až příliš mnoho závislí na poslední složce agregátní poptávky, na poptávce po vývozech. Poláci jsou na tom údajně lépe, více utrácejí.

V období 1999 – 2010, tedy před krizí i v jejím průběhu, byla roční hrubá míra úspor ČR stabilní, nižší než v Německu a než je průměr EU. Naproti tomu míra úspor v Polsku, Maďarsku či na Slovensku kolísala mnohem více a po roce 2007 výrazně poklesla. Bylo by sice příjemné, kdyby české domácnosti byly schopny v krátké době zvýšit výdaje, a podpořit tak růst, pokud však platí, že míra úspor je dána strukturálními charakteristikami nejen ekonomiky, ale celé společnosti, pak se české domácnosti chovají dlouhodobě konzistentně a nemůžeme čekat velké změny.

S úvěry je to sice trochu složitější, ale ne zas o tolik. Rakouské (a obecně zahraniční) banky jsou v ČR a SR v jiném postavení než v dalších zemích regionu: podíl nových půjček na lokálním refinancování (jehož zdrojem jsou lokální depozita) je u nás kolem 70 %, tedy nižší než nový limit, nastavený pro rakouské banky regulátorem; banky mají dostatečnou likviditu; úvěrové trhy jsou mělké, především podíl hypoték je velmi nízký (momentálně zaplaťpánbůh).

Nepříjemná pro ČR a SR je geografická rozkročenost hlavních lokálních bank a nejde jen o rakouské instituce (Erste, Raiffeisen), ale též o Unicredit/Bank Austria a KBC. Tyto bankovní skupiny jsou přítomny po celém regionu, včetně mnoha zemí bývalého SSSR, a všude zde je podíl úvěrů na depozitech výrazně vyšší (dle Thomson Reuters Datastream od 116 % v Polsku po 174 % na Ukrajině). To jsou všechno země, které – na rozdíl od střední Evropy – jsou vnímány mnohem citlivěji, jejich rizikové prémie jsou v mnoha případech přes 500 procentních bodů.

Při daných vnějších podmínkách je rozhodnutí rakouského regulátora pochopitelné a správné, leverage všech dotčených institucí se musí snížit a jde spíše o to, jak zabránit potenciální neřízené restrukturalizaci zadlužených finančních institucí v regionu.

Znovu se vynořuje riziko z počátku roku 2009: při sice pochopitelné diskusi o problémech bank z eurozóny v našem regionu (tehdy šlo o tzv. Vídeňskou iniciativu) se s vaničkou vylilo i dítě: tato iniciativa nechtěně až příliš upozornila trhy na rizika ve střední a východní Evropě, ty nebyly schopny rozlišit mezi jednotlivými zeměmi a nejvíce jsme na to doplatili my a Poláci.

Aniž bych přeceňoval robustnost naší ekonomiky, tvrdím, že pokud neutrpíme nějaký nový zásadní exogenní šok, pak banky na našem trhu budou sice opatrné, ale hlubší credit crunch nám nehrozí. Pokud o tomto riziku začneme hlasitě vykřikovat do světa, jen na sebe upozorníme a bude to horší.

Publikováno v HN, 28.11.2011