Vladimír Dlouhý: Jmenování profesorů v kompetenci univerzit

S názory pana Martina Putny často nesouhlasím, zřejmě nepatříme do stejného myšlenkového světa. Jeho texty však docela rád čtu, neboť jsou pěkně psané. Rovněž nic nevím o akademické dráze pana Putny, o tom, kolik má napsaných knih, učebnic, článků v impaktovaných časopisech a jak často a jak atraktivně přednáší studentům. Předpokládám, že to bylo posouzeno v příslušných akademických postupech, než bylo jeho jmenování profesorem předloženo k podpisu prezidentu Zemanovi.

Vím však něco trochu jiného, co zatím v diskusi kolem neochoty prezidenta jmenovat Martina Putnu profesorem nezaznělo. Ve společenských vědách – mám na mysli hlavně ekonomii, ostatní vědní obory mimo společenské, jako je například fyzika, nedokážu posoudit – máme v ČR vedle nesporných vědeckých kapacit profesory a docenty, kde nad jejich tituly někdy zůstává rozum stát. Přesto oněmi akademickými procedurami tito profesoři a docenti prošli, a pokud se prezident Zeman rozhodl s tím něco dělat, tak se mi to líbí, i když to vyvolá křik a odpor zastánců akademických svobod. Problém však je v tom, že si k tomu vybral právě Martina Putnu.

Povedený bonmot

Nevěřím, že – řečeno jeho vlastními slovy – prezident ještě ráno před odmítnutím Putnu jmenovat nevěděl, že jde o jeho aktivního kritika. Martin Putna, jak bylo ve sdělovacích prostředcích v uplynulých dnech bohatě dokumentováno, Miloše Zemana v uplynulých měsících kritizoval tak razantně jako málokdo. Představa, že tak tvrdý politik, jako je prezident Zeman, či alespoň jeho tým nevěděli, kdo je Martin Putna, mi připadá spíše jako další povedený zemanovský bonmot než jako pravda. Nicméně, i kdyby nevěděli, tak jít do – třeba i oprávněného – velmi citlivého boje s akademickou sférou ohledně jmenování profesorů bez toho, že si ověřím, od jmenování jaké konkrétní osoby tento boj začnu, je čiré amatérství. Mám mnohé výhrady k Miloši Zemanovi, ale že by byl politický amatér, to se mi nějak nezdá.

Neobvyklý fenomén

Prezident Zeman však, možná nechtěně či nevědomky, otevřel problém, který je vážný a který již jednou nedávno vyvřel na povrch při diskusi o školském zákonu. Jde o vztah akademické a vysokoškolské obce a státní administrativy. Pro mnoho lidí, hlavně pro mladou generaci a studenty, je to jednoduché: na jedné straně jsou ti neschopní, případně zkorumpovaní politici a státní úředníci, na druhé straně akademické svobody a nezávislost. Tak to není. Jde o mnohem komplikovanější vztahy, kde mnohé je třeba napravit také na půdě akademické obce.

Nejde jen o rigorózní posouzení, zda například Martin Putna je odpovídajícím kandidátem na akademickou hodnost. Myslím, že nastal čas zvážit, zda jmenování profesorů a docentů samotnou hlavou státu není anachronismus, který ve světě příliš často nenajdeme. Z vlastní zkušenosti vím, že každé vysokoškolské pracoviště má své standardy, ale i osobní vztahy a vzájemnou lidskou provázanost. To zásadně – alespoň ve společenských vědách, které nejsou tak „tvrdé“ jako vědy přírodní – nerozbije ani třeba požadavek na publikace v impaktovaných tiskovinách. Nejvyšší konečná instance – v našem případě prezident republiky – při nejlepší vůli nemá šanci jednotlivé návrhy plně posoudit. Co kdybychom ta jmenování docentů a profesorů nechali na jednotlivých univerzitách a vysokých školách? Možná by neměli takový pocit výjimečnosti, jako když je jmenoval prezident republiky, ale na druhé straně, třeba by si jich více vážili studenti.

Publikováno v LN, 20.5.2013