Vladimír Dlouhý: Jen se škrty už nevystačíme
Poslední odhady poklesu HDP za 1. čtvrtletí jsou špatné, byť je známo, že později často bývají (již bez zájmu médií) upravovány k lepším hodnotám.
Tomu také napovídá vysvětlení poklesu ze strany ČSÚ, že jde o důsledek propadu v pojišťovnictví a předzásobení obchodníků s tabákem před růstem spotřební daně. Můžeme tedy spekulovat, že ekonomika „pouze“ stagnuje (nesměruje do recese), ale to neznamená, že čísla za první čtvrtletí nemáme brát vážně.
Naopak, je to výzva pro hospodářskou politiku vlády. I stagnace je špatná zpráva, obzvláště když ekonomiky kolem nás jsou na tom lépe. Nezpochybňuji potřebu fiskální disciplíny. Už však nevystačíme jen se škrty výdajů a zvyšováním DPH.
Podíl vládního deficitu na HDP koncem roku 2011 klesl 3,1 %, když záměr vlády byl 4,6 %. V druhé polovině 2011 tak na českou ekonomiku působily dvě skutečnosti: jednak prohloubení krize EMU, jednak mnohem nižší deficit, který byl podle vyjádření ministerstva financí způsoben souběhem úspor na úrokových výdajích a na vládní spotřebě.
Šlo o to, že místní rozpočty, příspěvkové organizace a veřejné vysoké školy prostě méně utrácely, než mohly. Proč to bylo, mi není jasné, ale každopádně jsme si – kromě krize EMU – sami způsobili malý finanční protirůstový šok.
Potom se ale nabízí otázka, zda jsme před pár týdny, v dubnu 2012, potřebovali další stabilizační balíček? Je v něm řada správných kroků, které spíše než reakci na okamžitou ekonomickou situaci odrážejí dlouhodobou snahu vlády o reformu veřejných financí. Obsahuje však také řadu krátkodobě nepopulárních kroků, které jsou jednoznačně interpretovány lidmi, opozicí i odbory: škrty a zvyšování daní.
Proč dále tlumit ekonomiku, když možná čelíme horšímu než očekávanému růstu v roce 2012? Odpovědí ministerstva financí je obava z nižších daňových příjmů a zhoršení deficitu i dluhu a pozice země na finančních trzích.
Rychlost snižování deficitu je však vyšší než zamýšlená, a pokud toto tempo bude pokračovat, tak se můžeme dostat do bludného kruhu, kdy další pokles vyvolá ještě nižší příjmy, ještě horší deficit, potřebu dalších škrtů a znovu další utlumení ekonomické aktivity. To je past, ve které je teď právě Řecko, ale to se tam dostalo kvůli neudržitelnému dluhu. Naše situace je však zcela jiná.
Vláda i NERV začínají hodně mluvit o prorůstových opatřeních. Politicky i ekonomicky je to jistě správná úvaha, ale pokud se neuchýlíme k masívním, plošným fiskálním injekcím (což by byl nebezpečný nesmysl), tak rozumná prorůstová politika se projeví až po určitém čase.
Chceme-li krátkodobě, v tomto roce, alespoň udržet krok naší ekonomiky s dynamikou okolních zemí, tak nám žádná růstová opatření moc nepomohou. Tak alespoň nesnižujme deficity příliš rychle, a když už přikročíme k stabilizačním balíčkům, tak je musíme lidem lépe vysvětlit.
Úspory jsou samozřejmě nutné, o plýtvání není pochyb. Musíme však být schopni současně škrtat tam, kde se plýtvá, a současně umět najít ty rozpočtové výdaje, kde škrty být nesmějí. Jednou oblastí je vzdělání, jakkoliv nám to krátkodobě nepomůže. Podobnou oblastí je infrastruktura, především ta dopravní, a zde jde navíc o výdaje, které střednědobý pozitivní, růstový efekt mohou přinést.
Současně se fiskální politika musí oprostit od mýtů, jakým je například cíl vyrovnaného rozpočtu k roku 2016. Vláda by měla tento záměr přehodnotit nebo alespoň lépe rozpočtovou politiku vysvětlit. Vím, že v dobách řecké krize připadá obhájení deficitů (a tedy riziko vyššího dluhu) jako hraní s ohněm. Cílem není nulový schodek, bez ohledu na současnou politiku EU. Jde o to, zbytečně neomezovat růst ekonomiky, při zajištění dlouhodobé udržitelnosti českých veřejných financí. Ta vždy bude kombinací úspor a účelných výdajů. Zatím však jsme svědky pouze úspor a plošného snižování výdajů.
Publikováno v Právu, 17. 5. 2012.
