Vladimír Dlouhý: Evropa v zajetí mýtů a strachu

Eurozóna si vytvořila během současné krize několik mýtů, které jí mentálně a následně i politicky blokují rozhodování.

Prvním takovým mýtem je tvrzení, že rozpad eurozóny by byl koncem evropské integrace. Jistě, přechod všech zemí dnešní EMU zpět k národním měnám by mohl ohrozit jednotný vnitřní trh a otevřít prostor pro nacionální populismus. Ale není to právě dnešní krize eura a neschopnost nalézt cestu z ní, co tomuto nebezpečí nahrává a umožňuje úspěch populistických stran?

Konec eurozóny v její dnešní podobě však nemusí znamenat všeobecný návrat k národním měnám, ale jen její zúžení na skupinu zemí strukturálně podobných do té míry, že lze očekávat jak efektivní fungování společné měny, tak úroveň vzájemné fiskální solidarity, na kterou jsme zvyklí z dnešních národních celků. Vždyť v dnešní EU funguje deset zemí bez eura, respektujících evropské integrační mechanismy (a úspěšně je využívajících) a přinejmenším čtyři z nich (Dánsko, Švédsko, Polsko a ČR) mají slušný ekonomický výkon, makroekonomickou stabilitu a členy takové zúžené měnové unie by mohly být velmi rychle.

Jde o politickou neochotu přiznat pravdu

S tím souvisí druhý mýtus. Země, které by dobrovolně či z přinucení z EMU vystoupily, údajně čelí okamžitému ekonomickému kolapsu. Začíná to být ale naopak, skutečná hluboká krize hrozí nyní: zadluženost periferních zemí může být řešena jen cestou společné odpovědnosti celé EMU za tento dluh a k tomu obyvatelé disciplinovaných zemí nejsou připraveni. Navíc v okamžiku, kdy se poptávka z rozvíjejících se zemí zbrzdí, zpomalí i německá ekonomika a odpovědnost za Evropu bude zapomenuta úplně. Trhy si vše uvědomují a hrozí, že budou posílat do bankrotu jednu periferní zemi za druhou.

Odstoupení od eura může mít řadu podob. Alternativy existují, například možnost přechodu zpět ke drachmě a současně považovat řecký dluh (denominovaný v eurech) po lhůtě splatnosti za paralelní měnu, se kterou bude možné vyrovnávat platební operace jak v Řecku, tak mimo, včetně plateb za privatizovaná řecká aktiva; na pražské přednášce se tomu již v listopadu 2009 věnoval známý kritik eura Martin Feldstein. Nejde však o jednu konkrétní strategii (všechny mají svá rizika), ale o politickou ochotu přiznat neúspěch eurozóny v dnešním složení a jednat.

Třetím mýtem je strach z bankrotu a z tzv. „haircutu“ soukromého sektoru (jeho spoluúčast na následné ztrátě). Neřízený krach by skutečně byl katastrofou, k řízenému bankrotu však již dospěli samotní ministři financí EMU. Po mnoho měsíců ECB vytrvale argumentovala proti jakékoliv zmínce o bankrotu, z oprávněné obavy z nákazy do dalších zemí. ECB při tom hrála vysokou hru: porušila vlastní pravidla (přijímá za kolaterál i problematická státní aktiva zadlužených zemí) a dříve či později bude muset požádat země EMU (tedy jejich daňové poplatníky) o navýšení kapitálu. Zdá se, že její hlavní představitelé věřili, že krize přesvědčí veřejnost v Německu a dalších zemí k ochotě dluhy plně profinancovat. To se však nestalo, prudká změna podmínek financování italského dluhu je důkazem, že k nákaze již došlo a řízený bankrot některých periferních zemí je jen otázkou času.

Trh coby nenáviděný a obávaný nepřítel

Dalším, velmi populárním mýtem je obviňovat trh a současně se ho bát. Lze mít mnoho připomínek k ratingovým agenturám, ale snížení ratingu periferních zemí odpovídá situaci, kdy EMU směřuje k neřízenému bankrotu a řetězové reakci do dalších zemí. Evropští představitelé hovoří o překlopení části národních dluhů do eurobondu, ale současně spekulují, že nebude obchodovatelný mimo EMU, nebude tedy podléhat hodnocení ratingových agentur a trh neovlivní jeho cenu; dokonce se objevil návrh, že v takovém případě mohou úrok určovat ministři financí EMU (Giuliano Amato a Guy Verhofstadt ve Financial Times).

I velmi renomovaní ekonomové (Jeffrey Sachs) navrhují, aby Řecko splácelo dluh při výrazně nižší než tržní úrokové míře. Politici vyzývají k tomu, aby vládly vlády, nikoliv trh a ratingové agentury.

Nižší než tržní úrok pro periferní země je socializací rizika na celoevropskou úroveň, nemluvě o riziku pro budoucnost; byly to právě nízké úroky, co umožnilo španělské a irské realitní bubliny či řeckou a portugalskou marnotratnost. Oddělení budoucího eurobondu od trhu a ratingu bude znamenat bariéru pro tržní signály mezi EMU a okolním světem. Totéž platí pro konstrukci indexů, které by umožnily periferním zemím pracovat s různými směnnými kurzy. Všechna tato opatření mohou mít krátkodobý pozitivní efekt, ale naše zkušenosti s centrálním plánováním a ekonomickou autarkií přesvědčivě ukazují, že umělé oddělení domácí ekonomiky od okolního světa dlouhodobě vede k zaostávání; dvojnásob to platí nyní, kdy rozhodující tržní signály budou generovány z rozvíjejících se ekonomik.

Posledním mýtem je tvrzení, že rozpad evropské integrace může vrátit do západní Evropy nacionalismus a oživit francouzsko-německé nepřátelství, které mezi lety 1870 a 1945 stálo u tří evropských válek. Taková pochmurná predikce je však dnes spíše zneužívána k přesvědčení veřejnosti disciplinovaných zemí, aby nebránila profinancování periferního dluhu. To není fér; riziko nacionalismu jistě musíme vnímat, ale dnešní ekonomicky a informačně plně propojený svět stimuluje obyvatele evropských zemí k další a hlubší spolupráci. Mír v západní Evropě nestojí a nepadá s eurem.

Všichni budeme kulhat dál

Nezpochybňuji proces poválečné evropské integrace; právě robustnost západní Evropy vůči nacionalistickým recidivám je obrovský přínos. Stejně tak nefandím českým obráncům národních zájmů. Má-li však ČR do budoucna uvažovat o jednotné měně, pak pouze tehdy, bude-li to dlouhodobě efektivní projekt pro všechny zúčastněné. Jsem stále více přesvědčen, že to bude jen v případě zúžené měnové unie.

Pořád ještě bych si však vsadil své peníze na to, že eurozóna přežije v dnešní podobě a všichni budeme společně pokulhávat dále.

Publikováno v HN, 28.7.2011