Vladimír Dlouhý: Eurozóna řeší kvadraturu kruhu

Při své nedávné návštěvě Prahy se Hans-Jörg Rudloff, předseda Správní rady Barcalys Capital, v rozhovoru pro HN vyjádřil pro rychlý přístup ČR do eurozóny. Přitom už rok víme, že euro je v krizi a že Evropa na něj byla málo připravená – byl to prostě předčasný projekt pro skupinu zemí, které základní vlastnosti společného státu dlouho (či možná nikdy) mít nebudou. Stejně tak už víme, že bylo předvídavé se zavedením eura u nás nespěchat a že jeho přijetí není na pořadu dne. Při sledování vývoje v eurozóně se však ukazuje, že bez ohledu na krizi, euro s velkou pravděpodobností přežije do dalších let. Ekonomové, ať rezervovaní, či nadšení pro euro, se navíc většinově shodují, že rychlý rozpad eurozóny není v ničím zájmu a že by mohl nastartovat novou finanční krizi, mnohem hlubší, s tentokráte opravdu katastrofálními dopady na životní úroveň všech Evropanů (tedy i nás).

Vážné chyby vlád zemí eurozóny

Vidíme však také, jak vlády zemí eurozóny horečně hledají jednak momentální řešení obrovského zadlužení zemí, jako je Řecko, jednak nové uspořádání ekonomických vztahů, které by eurozóně nahradily fakt, že není jedním státem. Oboje dělají špatně. V prvním případě je hlavní chybou nepřiznání, že Řecko, Irsko či Portugalsko nejen že nemají momentálně na splácení svých dluhů (nejsou likvidní), ale ani v budoucnu na to mít nebudou (jsou insolventní, česky řečeno jsou bankrot). To má pak dopad na hledání nového ekonomického uspořádání eurozóny. Oprávněné obavy z rozpadu eura nutí solventní země platit za ty bankrotující. To se nelíbí jejich obyvatelům a je to využito v politickém boji či zneužito bulvárním tiskem a extrémisty na obou stranách politického spektra.

Je to pokus o nemožné, o kvadraturu kruhu: ve společném státě všichni přizpůsobí své ekonomické chování tak, aby jednotná (nízká) úroková míra nevedla k nezodpovědnému chování soukromého i veřejného sektoru některých oblastí, a nezadluží příští generace. V takovém společném státě pak všichni (často opět nelibě) snesou, když bohatší oblasti finančně pomáhají slabším. Ve skupině zemí, s různou úrovní rozpočtové, ale i podnikatelské odpovědnosti a discipliny, kde politicky rozhodující jsou volby, daně a rozpočty na národních úrovních, něco takové možné není.

V Německu, které zaplatí za dlužníky nejvíce, se to jasně projevuje. Angela Merkelová správně podmiňuje německou ochotu platit nastolením německé finanční discipliny v zadlužených zemích (případně v celé EU). V dnešním zpolitizovaném a přemedializovaném světě se však snaha prosadit miliardové transfery Řecku a dalším jeví jako pokus o politickou sebevraždu. Němci euro nakonec podrží (mají ho již hodně pod kůží), ale Merkelovou to asi bude stát kancléřské křeslo.

Komentátoři světových listů (Financial Times v tom vedou) se předhánějí v okamžité kritice řešení přijímaných na summitech EU. Většinou mají dokonce pravdu, ale přesto euro přežije. Bude to však kulhající euro, jehož zachování bude krátkodobě mimořádně drahé a rozhodně to nebude efektivně fungující společná měna. U obyvatel dnes solventních zemí bude dlouho přetrvávat pachuť z dnešní krize a spolu s dalšími problémy, které si Evropa v průběhu integračního procesu sama přivodila – tlak na multikulturalismus, politickou korektnost a snaha prosadit další ideály – tato pachuť bude stále více živnou půdou pro extremismus.

Ona kvadratura kruhu pak spočívá v tom, že „léčba Německem“ se nepodaří – Řekové či Portugalci prostě nikdy Němci nebudou (naštěstí). Eurozóna se sice nerozpadne, ale bude se vnitřně štěpit (a je jedno, zda to nazýváme dvourychlostní Evropou, či mluvíme o Severu a Jihu). Přijatá řešení (stabilizační fond ESFS či tlak na větší koordinaci fiskálních politik) a možná i restrukturalizace dluhu některých zemí zajistí přežití eura, ale při tak tvrdých podmínkách, že dnes zadlužené země (možná s výjimkou Irska) stojí před dlouhodobou stagnací. Další zadlužování, fiskální stimuly či nové transfery bohaté země prostě nepřipustí.

Politické napětí a riziko obnovy staletých záští

Předčasný projekt eura však zasel do evropské integrace i dračí sémě: v které části se nakonec, v dlouhém období, ocitne Francie? Na Severu, nebo na Jihu? Pesimistický scénář pak může vypadat takto: Francie se definitivně stane hlavní zemí Jihu, Německo hlavní zemí Severu. Divergence ekonomického růstu může znamenat i růst politického napětí mezi oběma skupinami; po staletí existující nepřátelství mezi oběma zeměmi se může na starý kontinent vrátit; jeden z hlavních přínosů poválečného vývoje – trvale vyrovnané vztahy mezi Francií a Německem – může dostat trhliny.

Při takto rozdaných kartách na tom není Česká republika až tak špatně. Jsme zemí s významným podílem průmyslu, ať jako finální vývozci (automobily), nebo jako subdodavatelé pro velké průmyslové výrobce v Německu a dalších zemích potenciálního Severu. Krátkodobě je náš ekonomický osud téměř mimo naší kontrolu a je dán poptávkou po (především) německých vývozech z mimoevropských oblastí. Dlouhodobě se musíme v Severu nejen udržet, ale svoji pozici relativně vylepšovat. Proto takový tlak na fiskální disciplínu a na reformy (a proto je současné napětí ve vládní koalicí špatná zpráva), ale též na kultivaci naší další konkurenceschopnosti (nezastavovat projekty dopravní infrastruktury, čelit poklesu kvality vzdělávání a další).

Přijetí eura dnes není na pořadu dne. Pokud však euro přežije měli bychom aktivně sledovat vše, co s budoucím rozhodování Severu bude souviset. Centrum bude nejen v Bruselu, ale i v Berlíně. Na rozhodování bychom měli mít alespoň nějaký vliv. Možná i překonat politicky pochopitelnou nechuť podílet se na různých dnešních záchranných finančních opatřeních. Představa, že si v naší roztomilé kotlině budeme vesele rozdělovat veřejné zakázky a při tom náš průmysl nás pořád nějak udrží napojené na Německo, nám v rámci dynamického a disciplinovaného Severu určitě dlouhodobě neprojde. V tomto smyslu byla připomínka Hanse-Jörga Rudloffa správná.

Publikováno v HN, 4.4.2011