Vladimír Dlouhý: Bohatý Sever, chudý Jih a další ztráta konkurenceschopnosti?

Soustředím se na poslední otázku Honzy Macháčka, týkající se “plíživé” federalizace. Mario Blejer, bývalý guvernér argentinské centrální banky (a předtím vysoký představitel IMF) nedávno napsal, že EMU vytváří obrovské Ponziho schéma. Řečeno českým žargonem, hraje se svými obyvateli pověstné letadlo: původním veřitelům periferních zemích je spláceno pomocí evropských půjček, které současně slouží k financování dnešních primárních deficitů. Tyto země mají provést rychlé reformy, snižující zadluženost tak, že se za několik let ukáže, že šlo pouze o krizi likvidity těchto zemí, nikoliv jejich insolventnost.

Už teď se však ukazuje, že tyto reformy v lepším případě budou trvat mnohem déle, v horším pak nebudou politicky průchodné a zkolabují. EMU (a s ní celá EU a IMF) pak budou tyto půjčky různě přefinancovávat a restrukturalizovat (jeden z kroků se na konci června chystá) a politici i finančníci se budou předhánět v hledání různých zázračných mechanismů.

Trhy však nevnímají EMU jako jeden konzistentní celek, díky “no bail-out” principu posuzují jednotlivé země individuálně a bankrot jedné, byť malé ekonomiky, může mít kaskádovitý efekt se vskutku nebezpečnými důsledky pro evropské, ale i světové hospodářství. Navíc, toto není jen krize zadlužeností, ale je to i měnová krize (perifierní země současně bojují i s deficity běžného účtu, které jsou rovněž z půjček EMU financovány) a bankovní krize (řada německých a dalších bank a finančních institucí má ve svém portfoliu až příliš mnoho cenných papírů státních i soukromých institucí periferních zemí). Ze všech těchto důvodů je momentálně politicky schůdnější budovat Ponziho pyramidu.

Letadlo proto muselo vzlétnou a dokonce ani nemusí spadnout. Země EMU jsou dohromady dostatečně silné, aby vytvářely zdroje pro další financování. Jediným skutečným omezením je politická průchodnost a v tom se odvážím učinit předpověď. Minimálně v případě Řecka a Portugalska bude přizpůsobení pomalé – efekty reforem příjdou pozdě a deficity běžného účtu vyžadují deflační řešení, tedy pokles cen a mezd, což nelze očekávat. Irsko bude na hranici solventnosti několik let a potřeba zabránit nebezpečí nákazy do Španělska, stejně jako ochrana vlastních finančních institucí povede bohatší země k dalšímu financování, byť se skřípěním zubů a s různými politickými peripetiemy.

Důsledky pak budou “federalizační”: nakonec bude veškerý dnešní dluh, pocházející z periferních zemí, ať přímo státní, nebo soukromých finančních institucí, které si státní bondy koupily, vlastněn EMU, a tedy o něm bude nutno rozhodovat na “federální” úrovni. To si vyžádá příslušného administrátora (evropský ministr financí) a příslušné financování (Eurobond). A bude vymalováno: další rozhodující krok k politické unii bude na světě. Jen si na rozdíl od některých kolegů nemyslím, že to bude dobře – periferní země de facto ztratí suverenitu, Evropa se začně štěpit na bohatý Sever a chudý Jih a jako celek ještě více ztratí na konkurenceschopnosti vůči dalším oblastem světa.

Publikováno na dialogihned.cz, 11.7.2011