Vladimír Dlouhý: Až opadne voda

Zapřemýšlejme o vytvoření fondu, do kterého přispěje stát, obce, finanční instituce, charitativní organizace, ale třeba i velké podniky v příslušných oblastech a který bude zaplavované nemovitosti nejen vykupovat, ale současně nabízet i nové bydlení.

Povodeň je slovo, které mi až do zralého věku nic neříkalo, možná s výjimkou trochu větší vody v roce 1977, kdy úřady jednu srpnovou noc uvažovaly o evakuaci tehdejší pražské porodnice na Štvanici, v níž právě přicházel na svět můj syn. K evakuaci nakonec ani nedošlo. Dnes, od moravských záplav v roce 1997, prožíváme v rozpětí patnácti let již třetí celonárodní katastrofu a mezitím jsme zažili řadu povodní sice menšího rozsahu, ale i tak s tragickými důsledky pro dotčené obce i města a jejich obyvatele. Pro moji generaci je to kvalitativní změna ve vztahu mezi společností a přírodou. Musíme počítat s tím, že záplavy se budou opakovat. Musíme se také z každé podobné rány osudu poučit. Konečně, musíme vědět, co vždy v podobných situacích (a následně) očekávat.

Až voda opadne a jednotlivé lidské tragédie se začnou hojit, uvidíme, že jsme pro jednou alespoň trochu uspěli a na vodní živel jsme byli lépe připraveni. Lidé a majetek na Zbraslavi na okraji Prahy, kde bydlím, byli doslova zachráněni jednak mobilními zábranami, ale hlavně protipovodňovou zdí, která byla postavena v minulých letech. Naopak v místě, kde technické zabezpečení zdi mělo poruchu, muselo rychle dojít k evakuacím.

Podobně tomu bylo v celé Praze a na dalších místech v Česku – nejnapjatější to tentokrát asi bylo v Ústí nad Labem a v Děčíně.

Byla to sice jiná povodeň než v roce 2002, daleko větší škody tentokráte nadělaly menší přítoky velkých řek, ale dopady katastrofy budou mnohem nižší právě díky poučení z minula. Odborníci, ale i novináři kritizují, možná někdy oprávněně, ale organizace záchranných opatření, odpouštění přehrad a nasazení policie a armády se s odstupem času ukážou jako adekvátní nebo alespoň lepší než před jedenácti lety. Samozřejmě, daleko kritičtější pocit mají asi obyvatelé menších obcí a měst, které buď takový náraz živlu nečekaly (Hostinné), nebo naopak jsou letos postiženy stejně tvrdě jako v minulých případech (Zálezlice). Co je zásadní okamžitě, je naše společná pomoc těmto oblastem a to, jak efektivně dokážeme vládou uvolněné prostředky využít.

Okamžitě bychom však také měli přemýšlet, co s místy, která jsou postižena pravidelně. Jejich obyvatelé, ale i stát si musí říct, do jaké míry je vůbec možné tyto obce ochránit.

Osudy zdejších lidí jsou často velmi pohnuté. Jde o lidi obvykle s nižšími příjmy, prodej jejich dnešního bydlení přinese málo (kdo koupí dům v záplavové oblasti?) a na nové nemají. V mnoha případech nejsou pojištěni – buď proto, že v povodňových zónách to je drahé, nebo v horším případě je nikdo nepojistí. Málo není ani těch, kteří se nechtějí odstěhovat prostě proto, že se v místě narodili či tam alespoň dlouho žili a cítí k němu silné pouto.

Náklady na přestěhování se vrátí

Povodní se úplně nezbavíme a lépe jim čelit se budeme učit dlouho. Budou se zlepšovat technologie ochranných bariér, možná se změní manipulační řády pro regulaci hladiny vody v přehradách. Možná dokonce budeme šetrnější ke krajině a půdě, která bude silné deště rychleji vstřebávat. Možná, ale určitě to bude trvat dlouho, několik desetiletí. Jen málo z toho ochrání obyvatele Zálezlic před příští povodní.

Již po katastrofě roku 2002 stát či obce v některých místech (vím o Lahovičkách v Praze 5) vykupovaly pozemky a nemovitosti v postižených oblastech. Nové bydlení si ale už každý musel najít sám. Ne každý prodal a odstěhoval se. Navíc, alespoň v případě, který znám, obec odkoupené nemovitosti znovu pronajala a postiženi jsou dnes tito nájemníci – z hlediska lidské tragédie to není velký rozdíl.

Stát by měl hledat cestu, jak mnohem účinněji stimulovat obyvatele pravidelně povodněmi postižených obcí, aby se přestěhovali; stimulace je to správné slovo, asi nemůžeme nikoho násilně nutit.
Zapřemýšlejme o vytvoření fondu, do kterého přispěje stát, obce, finanční instituce, charitativní organizace, ale třeba i velké podniky v příslušných oblastech a který bude zaplavované nemovitosti nejen vykupovat (a v případě nutnosti dále nepronajímat, nýbrž likvidovat), ale současně nabízet i nové bydlení. Z této základní představy mohou vycházet další: prodávající by alespoň částí získané ceny na nové bydlení rovněž přispěl; pojišťovny budou mít zájem fond podpořit, neboť ušetří na plnění pojistného v případě škod; banky mohou poskytnout levné hypotéky na nová bydlení; a konečně stát sice bude mít počáteční náklady, které se však mohou později vrátit v podobě mnohem menších výdajů na řešení škod. Ale hlavně – bude méně lidského utrpení.

Povodně v těchto desetiletích trápí celou střední Evropu a zázračná řešení nemá nikdo.

Snažme se proto alespoň poučit z opakovaných neštěstí.

Publikováno v MF Dnes, 11.6.2013