Vladimír Dlouhý: Ať stát a církve lépe vysvětlují

V rámci politiky zmírnění majetkových křivd však byly restituovány majetky po více než 40 letech i mnoha jiným. Navíc, zaregistroval jsem i názory, aby bylo rozhodnutí Ústavního soudu o pravoplatnosti církevních restitucí revokováno a nedošlo k nim vůbec. Proti tomu bych protestoval. Sociálnědemokratická kampaň s nataženým kněžským pařátem je nevkusná, církevní restituce se staly nástrojem politického boje před podzimními volbami. To je špatně, společnost, která chce po dlouhé době křivdu na církvích odčinit, by se měla chovat důstojněji.

Mnohem důležitější však je, že dle neoficiálních informací možná více než 80 procent občanů ČR je proti církevním restitucím. Nevím, zda vůbec, nebo proti jejich dnes připravené podobě, každopádně je to pro politiky mimořádně závažný signál. V životě každé země se vyskytují situace, kdy by vládnoucí politická reprezentace měla mít odvahu určité rozhodnutí přijmout i proti momentální náladě obyvatel. Jsem přesvědčen, že církevní restituce jako princip, jako dodržení závazku polistopadových vlád i jako respekt k rozhodnutí Ústavního soudu takovým případem jsou. Je však takovým případem dnes projednávaný konkrétní model těchto restitucí? Jsme právě teď v situaci, kdy dnešní koalice má proti vůli většiny obyvatel politické právo, či snad dokonce povinnost tento model prosadit a nést i politické následky? Mám o tom pochybnosti.

Proč pochybnosti?

Nejde ani tak o konkrétní sumu, po šedesáti letech těžko někdo propočte lepší.

Opravdu však máme církvi restituovat jak nemovitý majetek, tak vyplácet i finanční odškodnění? Vím, finanční náhrady byly vypláceny i v jiných restitučních případech.

Církve budou argumentovat, že po odluce budou potřebovat i hotovost, avšak proti finanční náhradě v desítkách miliard stojí roční příspěvek státu na chod církví ve výši pouhé 1,3 mld. Kč.

Možná by církve v tomto mohly prokázat určitou velkorysost, obzvláště v dnešní fiskálně nesnadné situaci. Nejsilnějším argumentem proti je však podezření, že se církvi vrátí více majetku, než kolik jí bylo komunistickým režimem odebráno, popřípadě že přesně není známo, co vše se vlastně vrací. Po pozemkových reformách z roku 1919 a z roku 1948 byl veškerý církevní majetek v podstatě ve „státním fondu“. Bez ohledu na agresivní billboardovou kampaň tento bod kritiky ze strany ČSSD má racionální základ. Vláda i církve by měly lépe lidem vysvětlit, co se vrací a v čem je současný model lepší než „státněfondový“.

Bez ohledu na konkrétní model restitucí, stát musí lépe vysvětlit, jak zajistí, že miliardy z církevního majetku neprotečou k nejrůznějším správcům, kupcům či překupníkům, že majetek neovládnou skupiny, které ho budou moci rozprodat zcela nekontrolovatelně a o vše přijde jak stát, tak církev. Pro drtivou většinu nekonfesní populace jsou církve sice institucí, kterou znají hlavně ze školního dějepisu, ale možná že větší problém než slovo církev, vyvolává slovo stát. Lidé mají neblahé zkušenosti s hospodařením státu v posledních letech. Jsou dennodenně masírováni korupčními kauzami a táží se, zda takový stát bude v rámci objemově bezprecedentního přesunu majetku, jakým církevní restituce jsou, postupovat transparentně a hospodárně. Církve musí umět veřejnost přesvědčit, že umí s navráceným majetkem nakládat tak, že z toho bude mít prospěch celá společnost. Nepřeji si, aby byly církevní restituce nyní smeteny ze stolu. Dojde-li k tomu, pak už nikdy žádné nebudou.

Pokud je však koalice ve Sněmovně „protlačí“ většinou dvou či tří poslanců v dnešní podobě, pak navždy z toho zůstane pachuť dalšího zklamání v naší novodobé historii.

Důvěra ve vládu poklesne, postavení církví bude otřeseno a díky hloupé kampani z toho nevyjde dobře ani ČSSD. Nevím, zda ještě zbývá politický čas na vysvětlování, ale jasné odpovědi na otevřené otázky jsou v zájmu všech, jak politiků, tak církví i občanů.

Publikováno v MF Dnes, 28.8.2012