Tomáš Sedláček: Smrt dluhem a finanční ústava
Dnes se státy nedostávají na kolena cizím přičiněním či válkami – ale přičiněním vlastním, totiž dluhem.
Nebankrotují státy či firmy, které nerostou, ale které jsou předlužené. Pokud vaše firma řekněme deset let neroste, ale drží se na stejném objemu výroby, k bankrotu není z tohoto titulu žádný důvod. Pokud by ovšem dotyčná firma byla hluboce zadlužená, podobný výpadek nepřežije. Podobně je to se státem. Bankrot znamená neschopnost splácet dluhy.
Tak proč se tedy státy zadlužují? Protože je to příliš veliké pokušení, než aby mu bylo možno jen tak z dobré vůle či přesvědčení odolat. Pokušení v čem? V tom ulehčit si nepopulární práci politika a získat „peníze zadarmo“. Naše západní civilizace žije již delší dobu v jakési fiskální schizofrenii: věříme v malý stát, co se týče daní (všichni chtějí nízké daně), ale zároveň věříme ve veliký stát, co se týče výdajů (všichni chtějí peníze na vzdělání, silnice, důchody, kulturu).
Jediné řešení, pokud se politikovi nechce do nepopulárních věcí, je příjmy jakousi šalbou „vyrobit“. „Peníze zadarmo“ se kdysi daly pro stát získat dvěma způsoby: tiskem peněz nebo tiskem dluhu. Proto jsme se jako civilizace rozhodli, že se tisk peněz politikům zabaví a tato silná (a nebezpečná) pravomoc se předá nezávislé instituci (centrálním bankám). Nicméně právo tisknout dluh politikům zůstalo. Proto nyní Západ netrpí hyperinflacemi, ale hyperzadlužením. Tak vysokým, že nám to láme vaz.
Proto mezi prvními doporučeními NERVu v lednu 2009, tedy přesně před čtyřmi roky, bylo toto pokušení omezit takzvanou dluhovou brzdou, která by byla ukotvena v jakési finanční ústavě. Osobně jsem se snažil více zaměřit na pravidla deficitní, tedy na tempo zadlužování, ale shoda byla pouze na dluhové brzdě a osobních sankcích pro politiky, kteří neumí hospodařit se svěřenými penězi. I tak je to veliký pokrok, většina zemí něco podobného již má a ty, které neměly, se k tomu vlastně zavázaly přijetím fiskálního kompaktu. To byla příležitost, kterou jsme my nevyužili, a právě proto jsme si museli postavit „něco vlastního“, což nemusí fungovat tak dobře, protože riziko je, že si naši politici budou z vlastních zákonů dělat trhací kalendář. Že s tímto zápasí i konzervativnější demokracie s delší tradicí, je pěkně vidět i na USA a jejich „řešení“ fiskálního útesu, který se „vyřešil“ tím, že se… zvedl dluh.
Základní myšlenka fiskální ústavy je prostá: Politici si při nízkých úrovních dluhu mohou dělat, co chtějí, ale pokud se dluh vyšplhá nad 40 % toho, co se v ČR za rok vyrobí, zatáhne se brzda. Výdaje se omezí a jejich schvalování bude složitější. Pokud i přesto stát bude pokračovat v zadlužování, dojde při 45 % ke snížení mezd představitelům státu o 20 % a zmrazení platů ve veřejném sektoru. Pokud bude dluh šplhat dál a dostane se k 50 %, vznikne povinnost navrhnout vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet, a to i fondů, zdravotních pojišťoven, krajů a obcí, a zároveň začne platit zákaz přijímání nových závazků. Nad 50 % musí vláda sama požádat o vyslovení důvěry a nad 60 % nelze v zadlužení vůbec jít.
Je to určitě krok dobrým směrem. Nicméně lze předpokládat, že vlády se budou snažit mířit těšně pod 40 % (proč by splácely a snižovaly dluh za druhé?) a kladná role fiskální politiky bude paralyzována. Od toho by zde měla být Rozpočtová rada, která se též nově zřizuje – měla by dohlížet na to, aby se dodržovalo „Josefovo pravidlo“, tedy aby se stát zadlužoval jen a pouze v letech zlých a naopak v letech dobrých aby vytvářel přebytky, kterými by se minulé deficity splácely a dělaly rezervy do budoucna.
Ďábel spočívá v detailu a v tomto případě se skrývá v tom, jak vážně bude tato odborná rada politiky brána a jaké pravomoci bude mít. Jelikož už letos mají naše veřejné finance „sekeru“ 48 procent HDP (tedy dojde automaticky k zatažení brzdy v den platnosti), bude legrace.
Publikováno v HN, 7.2.2013
