Tomáš Sedláček: Sen snů aneb Sny, (ne)věda a ideologie

Tematika snů zdá se být jakékoli „seriózní“ debatě na hony daleko. Jenže to se nám „jenom zdá“. Pokud se člověk zaposlouchá pozorně, tematika snů je v sebeserióznějších debatách přítomna mnohem více, než by si člověk připustil.

Tak zaprvé tady máme jakési osobní i národní sny, podle kterých se mnohdy řídí naše privátní i kolektivní životy. Koneckonců cílem politiky i ekonomiky je tomuto snu se přibližovat. Mnozí dokonce mají za to, že člověk nedělá celý život nic jiného, než že se jakýmsi způsobem snaží realizovat své sny. Máme zde americký (a evropský?) sen, kterému se podřizuje celá politika a ekonomika – nebo to alespoň tvrdí. Martin Luther King měl svůj sen o nesegregované společnosti a z jeho projevu „I have a dream“ se stala legenda. Tento jeho sen se z větší části podařil naplnit a člověka dnes soudí podle barvy pleti už jen pár pohrobků idiocie.

Sny jsou zajímavé i pro ekonomii: první makroekonomická predikce budoucnosti v psané historii naší civilizace se stala ve snu. Faraonovi se o sedmi letech hojného růstu (obilí nebo dnes bychom řekli HDP) a sedmi letech strádání zdálo ve snu – to sen mu předpověděl ekonomickou budoucnost. Dnes tuto roli již nehrají sny, ale modely. Opět na první pohled oblasti na hony vzdálené: sny přece považujeme za subjektivní a neexaktní, kdežto modely jsou obecně brané jako objektivní. Jenže při bližším pohledu zjišťujeme, že to takový rozdíl není. I modely jsou jen autobiografií autora či doby. A naopak, že archetypy snů jsou mnohem kolektivnější a „objektivnější“, než jsme si mysleli, ukázal již před dávnou dobou Carl Gustav Jung. A i exaktnost modelů je jen zdánlivá – modely sice vypadají exaktně, neboť vše nejasné vytlačují do svého okolí, v tomto případě třeba do předpokladů. Výsledkem bývá exaktní, ale mylný obraz nejen budoucnosti, ale i současnosti.

Snění je ale důležité i pro vědu. Bylo to právě ve snu, kde filozof René Descartes „objevil“ metodu novodobé vědy, nebo ještě lépe novodobého světonázoru a způsobu poznávání. V jeho Meditacích o první filozofii instaluje Descartes kontext snu jako prostředí, ve kterém vymýšlí metodu jeho pochybování. Lze tedy říci, že moderní věda vznikla ve snu.

A koneckonců i naše abstraktní modely pocházejí z podobného, imateriálního světa. V reálném světě totiž žádné modely, teorie ani vysvětlení nejsou – ty jsou přítomny jen v našich hlavách.
Sen snů Jenže skutečné sny (ty, které se nám zdají v noci) ve skutečnosti zas tak snové nejsou. Pokud člověk chce, aby se mu splnily jeho sny, jistě tím nemyslí všechny. Většina snů je pomatená, bez logiky, „mluvící“ v obrazech a mlhách. Mnoho snů je vlastně dost nezajímavých a kdopak by je chtěl uvést v život? Navíc – a zde dosahuje ironie svého vrcholu: ty naše „životní sny“ se nám většinou ve skutečných snech nikdy nezdály. Naše životní sny jsou jakýmsi fabrikátem, který jsme vytvořili za bdělého stavu, a jsou většinou plné ideologie. Co tedy míníme tím, když si přejeme, aby se nám splnil sen? Nepátráme po obsahu snů, ale po formě, ve které přicházejí, tedy po snovosti jako takové.

Sny jsou ozvěny z doby dávno před vědou, křesťanstvím, před etikou, dokonce před racionalitou, před kauzalitou, před uvědoměním si plynutí času – proto jsou také (z dnešního pohledu) tak těžko pochopitelné. Sny nás během chvíle dokážou dovést do nejranější doby zrodu vědomí, mimo veškeré konstrukty, skrze něž vidíme svět a sebe v něm. Ty fabrikované sny jsou plné ideologie, ty sny opravdové (noční) nám dají nahlédnout na to, jak svět vypadá bez jakékoli ideologie. A někde mezi tím žijeme své racionálně iracionální, objektivně subjektivní životy.

Publikováno v HN, 12.12.2013