Tomáš Sedláček: Metylfyzika alkoholu aneb česko jako thriller
Kdyby byla Česká republika seriál, divák by se nenudil. Každý týden je něco. A pokaždé nečekaného, dobrodružného, zápletku rozšiřujícího a humorně tragického.
Jen si tak občas říkám, že máme kliku, že jsme tak srandymilovný národ, se smyslem pro detail a ironii, jinak by to tu bylo často k pláči. Kdyby takový seriál někdo režíroval, smekl bych před ní či ním hluboce a velebil bych jej za nekonečnou fantazii, originalitu, sebereflexi a hlavně, pochopitelně, černý humor.
Uznejte, před pár měsíci bývalý ministr zdravotnictví jde domů s krabicí plnou milionu, jeden díl. Druhý díl: přitom se na veřejnost provalí s definitivní platností, že na státním zastupitelství byl odvolán neodvolatelný zdržovač. Po něm je na hodinu odvolán ministr spravedlnosti, který zdržovače odvolal. A díl končí mysteriózně, po vzoru Davida Lynchce nevíme, kdo byl good guy a o co vůbec šlo. Třetí díl: kdo komu volal, jak kdo koho urážel, kdo udával a kdo vyhrožoval, ten díl by byl spíše pro pobavení k panákům v baru. Další díl: zakázány jsou panáky. Národ si stěžuje, že se musí opíjet pomaleji, totiž jen pivem a vínem. A tak dále, prostě každý díl tak strhující, že nad ním zůstávají otevřená ústa a dobře pobavený divák.
Mnoho mých kamarádů si stěžuje na bulvarizaci zpráv. Souhlasím s nimi, jen si občas říkám, že za to někdy novináři ani nemohou. Chápu, že když je prohibice, když na sebe poslanci a poslankyně vytahují tajné nahrávky, když se rodí módní trend dalajlamismus, když podnapilý kamarád primátora srazí člověka – to se seriózní zprávy špatně píšou. Tedy omluva: výše jmenované byly seriózní zprávy.
Yes prime minister
Když jsme letos v rámci NERV žádali úřady, aby na sobě ušetřily, neb jen ony samy nejlépe vědí, kde se šetřit dá, přišla nám jako odpověď nula. Pořád lepší, než když jsem se o cosi podobného v roce 2004 v rámci reformních snah tehdejšího ministra financí pokoušel já – odpovědí přišla spousta. Jenže byly to samé žádosti o navýšení rozpočtu v řádu několika miliard a o personální posily v řádu stovek lidí. Dojemné následně bylo, jak pak všichni svorně nadávali na plošné škrty a neodbornost externích auditů. Dřív jsem míval rád britský seriál Ano, pane ministře.
Když jsem se na něj díval po několika letech práce ve státní sféře, přistihl jsem se, jak mi po celou dobu ani necukl koutek. Přesně tak to totiž ve skutečnosti fungovalo.
Občas se bavím představou, že by Česká republika byla mezinárodně významnou zemí a podrobné zprávy o nás by sledovali analytici po celém světě. Na zprávy o nás by se pak mezi humormilujícími národy daly prodávat lístky do kina.
Třeba jen k té naší „prohibici“ – víno a pivo sice teče proudem, ale všichni mluví o prohibici jak za dob Ala Capona. Což mimochodem je nezvratný důkaz toho, že se u nás nepovažuje pivo a víno za alkohol. Představte si skutečnou prohibici, jestli na to člověku vůbec stačí fantazie, a tento národ do večera imploduje v černou díru a smaže se z mapy světa.
Rychle na pivo
Mimochodem jsme zjistili, že už se bez korupce nedokážeme ani opít. Vlastní alkohol, věc pro nás tak důležitou, si nedokážeme vyrobit, aniž by hrozilo riziko smrtelné otravy – takže ho budeme dovážet z ciziny. Ano, vtipné, kdyby to nebylo tak smutné. Jen probůh, ať se něco podobného nepřihodí poslední naší jistotě: pivu!
Jsem pro rychlé ukončení „prohibice“, protože v sázce je náš zábavný seriál. Co by se s ním stalo, kdyby jeho tvůrci a diváci vystřízlivěli. Tak rychle na pivo, než nám (to celé) dojde.
Publikováno v HN, 20.9.2012
