Tomáš Sedláček: Marx and Spenders
Nestačí jednorázově „nakopnout“ spotřebu nebo ekonomiku, ale spíše ji neustále a opakovaně živit a přiživovat.
Titulek si vypůjčuji z básně od Tomáše Kafky, českého diplomata, který v krátkých básních, většinou psaných a rozesílaných formou SMS, často a trefně vystihuje dilemata doby. Marx a utrácení, státní plán a spontánní ekonomika - toť jakési perverzní naděje naší doby.
Problém dneška je poněkud zvláštní, netrpíme nedostatkem nabídky (málo aut, toaletního papíru nebo cukru, jak se to stávalo třeba za dob reálného socialismu a státního plánování, opravdu nemáme), ale naopak „trpíme“ nedostatkem poptávky. Což je do jisté míry ironické. Jinými slovy ekonomika netouží po všem, co vyrobí. Takže tam, kde je ekonomika příliš slabá, rozuměj nepoptává dostatečně, dodatečnou poptávku vytvoří stát.
Fetiš růstu spotřeby
S tím souvisí příčina, proč se státy zadlužují. Protože žijeme v představě, že bez státní pomoci (v rámci deficitu několika procent HDP) bude ekonomika kolabovat. To se potom prezentuje jako stimulace růstu, ale ve skutečnosti se jedná o jeho simulaci. Stále se hovoří o tom, že by stát měl nastartovat(!) ekonomiku. Jako by pár procent deficitu nakoplo spáče a ten by se probral a začal běhat.
Jenže ve skutečnosti nejde ani tak o nastartování jako o úporné tlačení ekonomiky. Nestačí jednorázově „nakopnout“ spotřebu nebo ekonomiku, ale spíše ji neustále a opakovaně živit a přiživovat. Stát tedy ekonomiku dnes nenakopává, spíše ji kope nebo tlačí. A jak moc ji má či nemá tlačit? To záleží na gustu, víře a úrovni populismu daného politika.
Paradoxní je, že se kdysi všichni shodli, že celý problém začal příliš velkou spotřebou financovanou na dluh a teď má být lékem ještě více spotřeby, jen tlačené trochu jinak. Onu novou (neexistující) likviditu a poptávku má tentokráte dodat stát skrze své pokračující deficity. Je to jako s jinými závislostmi, které si člověk zfetišizuje: Když je problém, pokračuje se nikoli v jiné cestě, ale v tom samém, ale lépe a „pořádněji“.
Odložené úspory
Takto nyní vypadá debata v USA, v Evropě jsme v tomto směru aspoň o kousek napřed. Ti, kdo odmítají úspory, vlastně jen říkají, že úspory nyní ne, úspory přijdou na řadu později. Většinou v jakémsi vysněném světě, až „se poroste“. Ale co když se neporoste? Pak jsme jen problém prohloubili, neb jsme svět posunuli zas o pár dalších procent hlouběji do dluhu.
V Evropě se aspoň snažíme šetřit, případně neřešit vše inflací. Kdo dnes nevěří na úspornost a rozhazuje ze státního, ten bude muset věřit o to více v budoucnu. Pokud úspory jsou v ekonomii považovány za prodlouženou spotřebu do budoucnosti, pak spotřeba na dluh není nic jiného než odložené úspory do budoucnosti. Fiskální i monetární politika jsou jen jakýmisi časově-spotřebními triky a manipulací s energií. Pokud se to bude dělat dobře, může to pomoci, pokud se to bude přehánět a dělat jen populisticky, může to danou ekonomiku nikoli nastartovat, ale zcela zničit. Expanzivní fiskální politika je snahou předstírat, že existuje poptávka, která ve skutečnosti neexistuje. Proto si važme politiků, kteří se snaží nepopulisticky šetřit a neházet toto břemeno na jakési imaginární „lepší časy“, tedy ve skutečnosti na budoucí generace.
S dluhem jde všechno lépe. Je více spotřeby, více peněz, více slibů, méně škrtů, nižší daně, více spokojených konzumentů a plné obchody Marks and Spencer. A když ne, tak Marx and Spenders, stát totiž již dnes díkybohu neplánuje, kolik toho vyrábět, ale tak trošku plánuje, kolik toho spotřebovávat.
Publikováno v HN, 16.5.2013
