Rozhovor s Vladimírem Dlouhým: Euro je předčasný projekt

*Když se řekne Wall Street, co vás prvního napadne?

Vladimír Dlouhý (VD): Určitě ne banky a určitě ne zlé banky. Mám v hlavě především ulici v New Yorku, dole na Manhattanu.

*Nedávno jsem dělal rozhovor s Ondřejem Hejmou, který říkal, že má teď Wall Street hodně blbou pověst. Souhlasíte?

VD: Samozřejmě že má, do určité míry ji měla vždycky. Americký finanční sektor vygeneroval bubliny, které praskly, kvůli čemuž hodně lidí přišlo o hodně peněz. Například bohatí z důvodů spekulací lidí, jako byl Bernard Madoff, přišli o peníze, nebo chudí, kteří si vzali hypotéku a během krize přišli doslova o střechu nad hlavou. Finanční krize byly také často zdrojem následné krize ekonomické. To byla opakující se období, kdy byla Wall Street symbolem finančních spekulací, neoprávněných zisků a dopadů na prostého občana. Vůbec to nezlehčuji ani nezpochybňuji. Bankovní a finanční sektor, včetně banky, pro niž jsem pracoval, přispěly k hloubce poslední finanční krize, ale určitě to nebyl jediný důvod nebo jediný hráč, který tu krizi zavinil.

*Sledujete pražskou burzu?

VD: Jako makroekonom ano, ale detailní analytický přehled o jednotlivých titulech nemám. České akcie u nás v rodině sleduje spíše manželka, která do některých akcií obchodovaných v Praze investuje. Ačkoli je stavební inženýrka, má na investice lepší čuch než já (smích).

*Do čeho ještě investujete?

VD: Investoval jsem do několika nemovitostních fondů. V jednom jsem ztratil peníze, ale asi nejsem jediný, kdo ve střední a jihovýchodní Evropě na nemovitostech prodělal. Snažím se ale nedávat všechna vajíčka do jednoho košíku, rodinné portfolio je mixem akcií, hotovosti a několika domů, ve kterých se ale bydlí, než že by byly nějakou spekulativní investicí.

*Jak se díváte na českou korunu? Máte v ní své úspory?

VD: České koruně věřím a mám v ní úspory. Mám minimum úspor v jiných měnách. Eurové a dolarové účty držím spíše pro účely podnikaní.

*Pomůže člověku při investování, že má pracovní zkušenost z Goldman Sachs? Tato banka je považována za špičku Wall Street.

VD: Nepovažuji se za velkého investičního bankéře. V rámci práce pro Goldman Sachs jsme měl blíže k makroanalytikům a politickým analytikům, protože jsem byl členem týmu mezinárodních poradců, který spíše posuzoval obecné investiční klima, než aby řešil konkrétní investice. V uplynulých patnácti letech navíc vyrostlo v investičních bankách hodně vysokých zdí, jež oddělily bankéře od analytiků.

*Mít v životopisu pracovní zkušenost z Goldman Sachs je velké plus, což by potvrdil asi každý headhunter. Čím to je, že tato nezřídka kritizovaná láká absolventy vysokých škol z celého světa?

VD: Tento rozhovor vedeme v době, kdy se pokouším získat podporu pro kandidaturu na prezidenta republiky a mých patnáct let v Goldman Sachs může být potenciálními konkurenty snadno zneužito. Mohl jsem sice vydat prohlášení, v němž bych se distancoval od Goldman Sachs, jako to udělal můj bývalý kolega z týmu poradců Mario Draghi, dnes šéf ECB. Ten prohlásil, že o swapových obchodech, které na začátku století banka delala v Řecku, neměl vůbec tušení. Já samozřejmě také ne, dělám ovšem jeden krok navíc, který mi v politickém snažení zřejmě příliš nepomůže – já Goldman Sachs chválím. Je to skvělá firma, která má obrovský vnitřní étos, umí lidi skvěle motivovat, má příjemné vnitřní klima a není jen o penězích. A to jsou podle mě důvody, proč Goldman Sachs stále silně přitahuje uchazeče o práci.

*15. září uplynuly čtyři roky od pádu investiční banky Lehman Brothers. Jak na to období vzpomínáte?

VD: Situace se začala vyostřovat již o rok dříve, kdy začaly mít problémy některé menší banky, takže ECB a Fed již musely poskytovat trhu mimořádnou likviditu. První bankou, která měla opravdu velké problémy, byla v březnu 2008 americká Bear Stearns, nakonec zachráněná americkou vládou. Nicméně plná pravda o závažnosti situace se dostala i k těm nejzasvěcenějším až týden před osudným víkendem, kdy Lehman Brothers zkrachovala. Tehdy jsem nebyl v Praze, ale o týden později jsem byl v Londýně. Pohled na lidi, kteří vynášeli krabice s osobními věcmi z kanceláří Lehman Brothers, nebyl vůbec příjemný.

O tom, zda měla být banka zachráněna, se od té doby vedla řada diskusí. Čistě akademicky neměla být zachráněna žádná banka ani pojišťovna. V Evropě vidíme, že řada především regionálních bank ve Španělsku nebo Itálii valí stále balvany před sebou a spoléhá v případě nejhorších scénářů na peníze evropských daňových poplatníků.

*Česká ekonomika vykazuje negativní hospodářský růst, je v recesi a letos by podle analýzy Citibank měla klesnout o 1,2 %. Proč? Dělají politici někde chybu? Narážím především na úsporná opatření, která brzdí spotřebu, jež je motorem hospodářského růstu.

VD: Považuji se za mírného kritika současné vlády. Domnívám se, že vládní restrikce, které proběhly na přelomu minulého a letošního roku, byly zbytečně velké. Druhým důvodem české recese jsou podle mě pesimistická očekávání a neschopnost vlády je v myslích lidí změnit. Domácnosti málo utrácejí a soukromí investoři málo investují. Určitou úlohu v tom mají stále banky, které málu půjčují. Evropské banky neprošly velkým ozdravným procesem jako ty americké. Na jedné straně drží velkou likviditu, ale na druhé se obávají, že by je horší struktura úvěrů jednou mohla přivést do problémů. Pokud by se toto podařilo vyřešit, třeba krátkodobým, i když hodně nepříjemným procesem, mohlo by to úvěrové politice hodně pomoci.

*Co vůbec s ekonomikou zmůže prezident? Jaké má možnosti ovlivnit její chod nebo ji podpořit?

VD: Jeho možnosti jsou omezené, ale například jmenuje guvernéra ČNB nebo soudce, takže může spoluvytvářet ekonomický obraz země. Navíc prezident, který je profesí ekonom, se může nahlas vyjadřovat k ekonomickým otázkám. Od roku 1918 se lidé vždy zamýšleli nad tím, co řekl prezident. Nepřímý vliv tedy prezident určitě mít může.

*Jaké plány máte s českou ekonomikou v případě svého zvolení?

VD: O tom nechci spekulovat.

*Byl jste federálním ministrem hospodářství a českým ministrem průmyslu a obchodu. Jak velkou roli mají tato ministerstva na ekonomický chod země? A jak se vám samotnému dařilo ovlivňovat chod české ekonomiky z pozice ministra?

VD: Věřím, že jsem získal prostor vedle Václava Klause a dalších kolegů a udělal z federálního ministerstva hospodářství jednu z důležitých opor úspěšné ekonomické transformace. Mé působení na českém ministerstvu průmyslu a obchodu mělo již poněkud jiný význam – ministerstvo vykonávalo vlastnická práva u firem, jako je například ČEZ, a spolupodílelo se na privatizaci řady firem.

Tady už jsou nejen mé vzpomínky komplikovanější. Řada lidí si vzpomene na spektakulární neúspěchy, ale v té době bylo s podporou ministerstva uskutečněno velké množství malých, drobných privatizací, které se povedly. Současná životní úroveň u nás není po dvaceti letech vůbec špatná, stejně jako není vůbec špatná odolnost naší ekonomiky, což prokázala krize po pádu Lehman Brothers.

*Nejste jen ekonom, ale dlouhá léta také pedagog. Na VŠE přednášíte například makroekonomii. Co je z "makra" podle vás nejdůležitější pro normálního člověka?

VD: Skoro všechno. Lidé si myslí, že to je teoretické, nekonkrétní povídání. A ona je to pravda, ale jen do chvíle, než dojde k něčemu podobnému jako na podzim 2008. Proto považuji dobré makroekonomické analýzy a doporučení za důležité pro hospodářskou politiku. Trochu to evokuje širší diskusi o tom, zda je důležité se soustředit pouze na hospodářský růst. V Česku se tím zabývá například ekonom Tomáš Sedláček.

Myslím si, že je to špatně položená otázka. Moudří makroekonomové vždy tvrdili, že se ekonomie zabývá součástí materiálna a že větší HDP neznamená automaticky větší spokojenost lidí. Připomínají ovšem, že když chybí hospodářský růst, řada otázek fungování společnosti se řeší složitěji.

*Řada publikací a pouček přestala po finanční krizi platit, zatřásly se základy dosavadního chápání fungování ekonomiky. Čemu mají studenti, ale třeba také investoři věřit? Já sám jsem kvůli tomu přestal učit.

VD: Snažím se své kurzy na škole poctivě upravovat tak, aby reagovaly na aktuální ekonomické dění, například mluvíme o finanční krizi v roce 2008 nebo o krizi eurozóny. Samozřejmě je to těžké, ale to, že máme sami problém věci pochopit, neznamená, že máme přestat učit. Naopak, musíme učit s větší pokorou.

*Zmínil jste krizi v eurozóně. Nemohu se vás tedy nezeptat na euro a jeho budoucnost. Ve vzduchu je odchod Řecka z unie, takzvaný Grexit.

VD: Vždy jsem říkal, že je euro předčasný projekt. Případný odchod Řecka ovšem neznamená, že celou unii čeká rozpad. Vidím to obrovské množství energie a peněz, které všechny možné komise a autority vynakládají na udržení toho projektu při životě. Problém je v tom, že je vše postaveno de facto na mechanismech, které jsou až druhé nejlepší.

Klíčovou věcí pro efektivní fungování měny je dostatečně hluboká politická integrace založená na pocitu jednoho národa, jaký známe například ze Spojených států. Takový pocit příslušnosti na území eurozóny není, především na úrovni fiskální politiky. Politici eurozóny připouštějí, že to není ideální oblast. Pochopili, že minulá opatření (například Maastrichtská smlouva – pozn. red.) nebyla dostatečná, a snaží se směřovat k větší integraci a většímu dozoru nad fiskální politikou jednotlivých států. Doufám, že tato snaha – a osobně si to přeji, protože jsem občan ČR, která je na osudu eura částečně závislá – bude euro stabilizovat, ale obávám se, že to stále nebude efektivní dlouhodobé řešení.

*Co si myslíte o znovuzavedení zlatého standardu, o němž se teď mluví ve Spojených státech v rámci předvolební kampaně republikánského kandidáta na prezidenta Mitta Romneyho?

VD: Zlatý standard považuji za nádherně fungující systém. Je škoda, že skončil, větší vazba měny na zlato by jistě byla prospěšná. Otázkou je, zda je v současnosti vůbec reálné podobný návrat uskutečnit. Každopádně by to muselo být dobře promyšlené. Snaha o hledání určité kotvy, jako je zlato, určitě vyvstane po vyřešení současné krize i v Evropě.

*Volání po návratu k zlatému standardu hodně souvisí s kritikou kroků centrálních bank, které v posledních letech při podpoře ekonomiky a řešení finančních krizí přistupují ke kvantitativnímu uvolňování, což je v zásadě tištění peněz. Je to správná cesta?

VD: Co vlastně znamená kvantitativní uvolňování? Jsou to peníze, které se dostanou do reálné ekonomiky, nebo jen zvýší likviditu ve finančním systému? Větší likvidita automaticky neznamená, že banky více půjčují, protože se obávají vlastních úvěrových portfolií. Když se podíváte do analytických materiálů velkých komerčních nebo centrálních bank, tak vidíte, že tam je velká skupina renomovaných ekonomů, kteří se domnívají, že by to mohla být správná politika, která nemusí bezprostředně znamenat nebezpečí inflace. Ale to platí spíše pro Spojené státy; co to udělá v Evropě, netuším.

*ČNB stejně jako ECB a Fed drží sazby na historicky nízkých hodnotách. Nízké sazby mají učebnicově podpořit ekonomicky růst, což se ale zatím příliš nedaří. Proč? Ptám se vás jako ekonoma a člena NERV.

VD: Jedna věc je základní úroková sazba, a druhá věc je, za jaký úrok nakonec komerční banky půjčují peníze na peněžních trzích. Tam sazby úplně nízké nejsou. To je přesně oblast, kterou může zkoumat makroekonomie.

Publikováno na Investicniweb.cz, 11.10.2012