Rozhovor s Tomášem Sedláčkem: Rozum bez emocí a víry nedává smysl

* Byl jste spíše vzorným studentem, nebo jste měl se systémem našeho vzdělávání jako student spory a potíže?

Jak kdy. Na základní škole jsem rozhodně vynikající student nebyl a i na gymplu mne učení začalo bavit až později, v Dánsku.

* Píšete o nebezpečí vycházejícím z omezení člověka na pouhý stroj. Můžeme v rámci vzdělávání už od základních škol pomáhat k tomu, aby k takovému zjednodušování nedocházelo? – Jak?

Učit lidi mít názor, umět se vzepřít, kriticky myslet a psát. Vést studenty k tomu, aby hodně četli, nebrali učebnici za slovo boží a naučili se diskutovat, hádat se o tématu s profesory a profesorkami a mezi sebou. Více používat systém případových studií, a nikoli jen tupé vzorce. Vést je k filozofii a hloubání – pro vědce pak k filozofii vědy.

* Dáváme ve školách dost prostoru – vašimi slovy – měkkým emocím? Nebo dáváme příliš často přednost ztvrdlé emoci – racionalitě?

Mám pocit, že to druhé, také obory nepropojujeme a neaplikujeme.

* Odpovídá naše státní školství potřebám současného světa?

Moc ne, je to memorování a málo kritického myšlení, a to i na vysoké škole. Přijde mi to škoda, z naděje národa děláme opisovací stroje – kantor předčítá, žáci zapisují. Jako za středověku s biblí. Číst se má doma a ve třídě se už jenom hádat.

* Vnímáte v našich podmínkách zápisné, či dokonce školné jako jednu z podmínek zlepšení situace na vysokých školách? Jaká opatření nebo záruky by bylo nutné přijmout, aby školy tyto prostředky získaly opravdu navíc – a nebyly jim peníze nakonec na jedné straně přidány, na druhé sebrány?

Osobně jsem pro školné, pokud zvýší kvalitu školy. Ideální by bylo přiměřeně vysoké školné v kombinaci s granty pro nadané studenty na stáže na prestižní školy v zahraničí. Nadaných studentů tu máme hodně a ty je třeba poslat do zahraničí s tím, že pak budou třeba rok pracovat zpět v ČR v obecně prospěšných oblastech, ve vyšších pozicích ve státní sféře, vědě, výzkumu, školství a neziskovkách.

* Proč školství, věda a kultura zůstávají v naší zemi stále na okraji zájmu politiků? Nebo máte jiný pocit?

Asi jsme neměli kliku na politiky. Snad se to změní.

* V rozhovoru s Romanem Chlupatým jste řekl, že je pro vás lepší být kritikem žijícím uvnitř systému. Není to trochu schizofrenní pocit? Jak se vyrovnáváte s tím, že jste neustále nucen používat modely, o kterých jste přesvědčen, že mají velmi omezenou platnost?

Když znáte omezenost modelů, jejich chyby a nedostatky, a taky to, že nikdy nepopíšou celý svět, dá se s nimi opatrně pracovat, ale já to stejně moc nepoužívám. Ano, je lepší kritizovat ekonomii zevnitř. Kdo jiný to má dělat?

* Patříte mezi české a mám dojem, že i mezi světové elity. Trpíme v České republice nedostatkem elit?

Elita zní hrozně elitářsky, nemám to slovo moc rád. Přitom elita může být neelitářská, tak bych si to přál. Karel Schwarzenberg je třeba elita, ale je úplně lidový a na nic si nehraje. Nemyslím si, že trpíme nedostatkem elit. Máme tu chytré lidi, jen je třeba více a nových. Také očividně neumíme úplně „prokapat“ do širších vrstev. Vítězství komunistů v těchto volbách je do veliké míry nejen chybou politiků, ale i elit. Bylo třeba vysvětlit, že k volbám se chodí a komunisti se nevolí. Tečka. To se nepodařilo. Beru to i osobně.

* Vaše kniha má v názvu termíny dobro a zlo, tvrdíte, že ekonomie je na nich založena, nebojíte se jimi zabývat do hloubky. Proč se jim v popisech současných jevů většinou vyhýbáme?

Dnešní doba, zdá se, se stydí za svou víru, máme bordel v tom, čemu vlastně věříme, uznáváme rozum, ale ten bez emocí, víry a jakéhosi dojmu smyslu nedává smysl, což je celkem očividné, až triviální – bez smyslu to nemá smysl. Myslíme si, že žijeme v postideologické době, a přitom jsme sami ponoření v ideologii až po uši. Nedokážeme verbalizovat svou víru, předkové si vyznání víry opakovali každou chvíli, my už ani pořádně nevidíme rozdíl mezi tím, co si myslíme a v co věříme. Přitom jen to, že neznáme vyznání víry, neznamená, že nevěříme. Naopak, věříme, ale nejsme si toho vědomi.

* Zdůrazňujete smysl odpočinku – máme podle vás odpočívat nikoli proto, abychom se nezadřeli a nepřehřáli jako pila, ale proto, abychom si vychutnali stvoření. Jak si stvoření vychutnáváte vy?

V sobotu zásadně nepracuju, nenadávám, nemám na sebe vysoké nároky a programově usínám na vavřínech. (smích) Ač je práce důležitým komponentem lidského já, nejsme zde pro práci. Takže šest dní nadávám na věci kolem, snažím se je měnit a tak dále, ale jeden den v týdnu je pro mne svatý – a jsem vděčný, že jsem, kde jsem, že žiji v krásné a svobodné zemi mezi lidmi, kteří mi rozumějí a kteří žijí v Evropě, a že jsme za posledních dvacet let ušli šílený kus cesty a že máme být na co hrdí.

Publikováno v časopise Rodina a škola, 7.11.2012