Rozhovor s Petrem Zahradníkem: Jakou budoucnost má v EU bankovní tajemství

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Jakou budoucnost má v Evropské unii bankovní tajemství v době, kdy kvůli masovým daňovým únikům přicházejí státní pokladny členských zemí vyčerpané nekončící krizí o stamiliardy eur ročně. To by se mělo ukázat už na příštím summitu Evropské unie tedy po 22. květnu. Rozhodnutím Rakouska přeci jen přistoupit na všeobecné sdílení dat o bankovních účtech cizinců padla totiž nedávno poslední překážka na cestě k dohodě. Co to znamená, o tom budeme v příští půlhodině mluvit s členem Národní ekonomické rady vlády Petrem Zahradníkem a s ekonomickým komentátorem Janem Macháčkem, vítám vás tady.

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
Dobrý den.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Dobrý den.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
A od mikrofonu vítá posluchače Lída Rakušanová. Zákazník má právo na ochranu své ekonomické soukromé sféry. Povinností banky je zachovávat diskrétnost ovšem, co se zákazníkem souhlasí. Tak to stojí ve švýcarském zákoně o bankách, přesto se teď v médiích mluví o prolamování bankovního tajemství nikoli tedy o jeho prolomení, nepřipoj,zná vám to pánové poněkud ten klasický příměr o těhotenství, které buď je, nebo není, ale rozhodně nemůže být tak trochu. Pan Zahradník.

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
Máte pravdu, v případě rakouském je to tak, že se na jednu stranu rakouské banky rakouští regulátoři a konec konců i klienti rakouských bank nějakým způsobem snaží vyhovět obecné směrnici o bankách, která v Evropské unii v téhleté dané podobě platí zhruba 15 let, která v podstatě vymezuje práva a povinnosti klientů a bank a současně i povinnosti bank, jakým způsobem s informacemi, které od klientů získají, zacházet. Na druhou stranu, zejména v tom rakouském případě je to asi skutečně velmi vysoká hodnota, protože, když si vybavím situaci před téměř 20 lety, kdy se vyjednávalo o rakouském vstupu do Evropské unie, který nastal v roce 1995, tak Rakušané byli ochotni se vzdát lecčehos, například velice dotovaných potravin, respektive dotačního systému, ale nebyli vůbec ochotni jakkoli ustoupit od této ochrany tajemství. Je pravda, že i v rakouském bankovnictví se od té doby stalo mnohé, protože tehdy před těmi 20 lety stačilo, že přišel klient na přepážku banky, řekl, že se jmenuje ABC a okamžitě měl otevřený účet bez toho, že by se ho ten bankovní úředník něco dalšího ptal. To samozřejmě v současné době není možné, takže onen příměr o tom, že je možné něco na půl se také trošku posunul. Anonymita zákazníků z hlediska toho, že by opravdu neudali ani té bance žádné informace o sobě, prakticky v současné době možná není, ale ten problém se přesunul do té situace, že rakouské banky v současné době nebo do současné doby neměly v podstatě povinnost na vyžádání od orgánů justice, respektive i orgánů dohledu hlásit konkrétní informace o konkrétních klientech. Mohli tak činit v jakýchsi anonymních souhrnech, souborech, ale agregované, ale neměli povinnost, ale zdůrazňuju, neměli povinnost, mohli tak činit, ale nikdo je k tomu nedonutil, takže přeci jenom ta situace se za těch 20 let poměrně vyvinula.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, pan Macháček.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Já bych to možná taky zasadil do souvislostí nějak, že aby si zase posluchači nepředstavovali, že jste mluvila o prolamování bankovního tajemství, že si vláda nebo kdokoli může kdokoli, kdykoli o komkoli cokoli zjistit, tak to samozřejmě k tomu nic nesměřuje. Jde spíše o to, že musí být zahájeno nějaké řízení, třeba představme si, že v Německu je zahájeno vůči konkrétní osobě nebo konkrétní firmě nebo konkrétní skupině osob nějaké řízení minimálně ze strany finančního úřadu nebo něčeho, jako je náš finančně analytický útvar, třeba nebo policie, atd. potom je možné, že se ta otevřenost, ta komunikace bude snazší oproti tomu, než byla Evropa dosud zvyklá, ale pořád prostě musí být zahájeno nějaké řízení. Na druhou stranu se objevují i nějaké věci, které nejsou jasné ani mě, když to tady mám komentovat, kupříkladu se mluví o nějaké disketě, kterou Kristina Lagardová dnešní šéfka Mezinárodního měnového fondu ještě coby francouzská ministryně financí jaksi předala řecké vládě, kde jsou subjekty řecké, které si převáděly peníze do ciziny, tak to by mě zajímalo, co to vlastně bylo ta disketu, jak ona k ní přišla, prostě kdo jíl, souvisí to s nějakým řízením nebo nesouvisí a ještě tedy poslední věc, která se týká toho rakouského bankovnictví specificky. Tady evropské banky už nejsou tak silné a mocné, jako bývaly, řekněme si, představte si třeba před 5, 10 lety. Ta situace po finanční krizi jer jiná a zrovna většina rakouských bank zaprvé potřebují být nějakým způsobem součástí vynikající bankovní unie. Nacházejí se ve státním záchranném programu nebo ho teprve nedávno opustily, takže ony už se nemohou tak řekněme vyskakovat nebo není jejich pozice tak silná vůči prostě politickým tlakům, jak z Rakouska, tak ze zahraničí, protože potřebují spolupráci ne evropské úrovni, potřebují spolupráci s Evropskou centrální bankou atd., takže banky jsou oslabeny a proto je jejich vyjednávací pozice proti zájmům politiků slabší.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesto například v tom Rakousku údajně se vztahuje to prolamování bankovního tajemství momentálně na cizince, nikoli tedy na tuzemce, dokonce ani ne na lidi, kteří v Rakousku platí daně, ale třeba mají nějaký jiný pas, a co mě tedy překvapilo bylo, že oni to prý dělají proto, aby bránili svoje tradiční vkladové účty na heslo. To mi připomíná české vkladní knížky ne jméno nebo na heslo, které musely být přece zrušeny při vstupu do Evropské unie právě s odůvodněním, že to nevyhovuje liniím tedy směrnicím proti praní špinavých peněz a jak to, že to v Rakousku dodnes existuje a ještě to naopak brání.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Leckdo si mohl při stupu do Evropské unie klást nějaké podmínky nebo požadovat ty a ty výjimky, úspěšně, méně úspěšně nebo neúspěšně. Každá vláda měla, každý stát měl svoje priority, které se pokoušeli vyjednat a Česká republika když vstupovala, tak toto nebylo asi nebylo považováno za takovou národní prioritu chránit vkladní knížky, aby kvůli tomu jsme se museli zase vzdát něčeho jiného, někde jinde, to je jedna věc a druhá věc, my jsme chtěli vstoupit skutečně velice. Byl to náš národní, řekněme, zájem a neměli jsme asi takovou vyjednávací pozici, abychom si to mohli dovolit na rozdíl od Rakouska. Tak Rakousko si myslím. Takovou výjimku vyjednalo, tak konkrétně to může asi tady Petr vysvětlit, ale hold to není, neměří se všem stejně, zvlášť když chcete vstoupit do nějakého klubu, tak prostě musíte se řídit tím, co po vás ten klub žádá.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Zahradník chce k tomu něco dodat?

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
Souhlasím s Honzou, možná bych dodal to, že právě ona směrnice o bankách v té vlastně do současné doby neměnné podoby byla přijata v roce 98. Jinými slovy, ty nároky, které byly spojeny na povinnosti klientů a bank v době vstupu a v době vyjednávání o vstupních podmínkách ze strany Rakouska nebyla tak řekněme ostré. Nás už se pak týkaly, je to v podstatě stejná analogie ohledně naší povinnosti přijmout euro, oproti těm zemím, které byly v evropských společenstvích před ratifikací maastrichtské smlouvy.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Já k tomu snad ještě dodám k tomu Rakousku, že tam se vlastně o tom prolamování bankovního tajemství rozpoutala obrovská diskuze mezi politiky, samozřejmě podmíněná nadcházejícími volbami, ale například Gallupův ústav zjistil, že to zdaleka pro lidi není tak ožehavé téma, jak by se tedy podle té politické diskuze zdálo, protože kupodivu, většina lidí, asi skoro 60 % se domnívala, že bankovní tajemství je opravdu už věc, která je pasé a to i mezi tedy dobře vydělávajícími lidmi a také se asi jenom tak 19 % lidí domnívalo, že Rakousko se dá považovat za daňový ráj. Pan Macháček chtěl něco namítnout.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Já bych měl ještě poznámku, musíme si přesně tady v té debatě stanovit, co je bankovní tajemství a co jsou ty anonymní účty, o kterých se jakoby nedávají informace. Bankovní tajemství samo zřejmě bude existovat i nadále, vždycky musí, protože když, to se mimochodem vztahuje i na úvěrovou politiku těch bank nejenom na vklady. Než nějaká firma, která není veřejně obchodovatelná, je to tedy čistě soukromá firma, na kterou nejsou kladeny větší požadavky, transparentnosti jako na veřejně obchodovatelnou firmu si někde žádá o úvěr, tak já se to nesmím jako občan dozvědět, kolik třeba vezměme si v našem případě, naší ekonomiky pana Andreje Babiše, který je velmi vlivný a má spoustu podniků, ale žádný z těch podniků není veřejně obchodovatelný a já neválím, jak pan Babiš jako občan, nebo ekonom, nevím, jak je úvěrově zatížen, jestli těch úvěrů má málo nebo hodně, to je jeho právo a banky nejsou povinny, když já zvolám do Komerční banky, tak řekněte mi, kolik jste půjčili panu Babišovi, toto bude platit i nadále. Troufám si, že by se musel kapitalismus úplně skončit nebo zhroutit, kdyby takovéto informace měly být veřejné a transparentní, takže anonymní účty, je to něco jiného než bankovní tajemství. To samozřejmě musí v nějaké podobě zůstat.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
No samozřejmě, protože ono jde v podstatě o daňové úniky, které v této chvíli tyto státy zajímají a to je ten primitiv, proč se vůbec o tom problému mluví. Daňové úniky jsou velmi pravděpodobné nebo podle zkušeností jsou pravděpodobné v těch daňových rájích a když už tady mluvíme tedy o Evropské unii, co taková Velká Británie, ta má přece pod svými křídly celou řadu právě takových regionů, které platí za daňové ráje, například Kajmanské ostrovy, Panenské ostrovy, Gibraltar a podobně, ta Velká Británie je pro, ta není překážkou té jednotné směrnice. Jak zabránit daňovým únikům právě tím, že se víc budou kontrolovat tyhlety obyvatelé daňových rájů.

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
Já si myslím, že Britové to udělali fikaně a současně i úmyslně, nejenom všechny ta teritoria, která jste zmínila, která mnohá z nich jsou poměrně geograficky vzdálená od vlastní Británie, ale i ostrovy, které jsou v bezprostřední blízkosti jako Gersee nebo Mann mají velmi zvláštní statut na rozdíl například od Kanárských ostrovů ve vztahu ke Španělsku nebo francouzské Polynésii ve vztahu k Francii, které jsou plnohodnotnými součásti Evropské unie, tato britská území mají v podstatě od momentu vstupu Británie do Evropských společenstvích v roce 73 statut, že nejsou členy nebo nejsou součástí Evropských společenství. Těžko říct, do jaké míry, to byl skutečně úmysl, do jaké míry, to bylo nějaké pragmatické řešení, ale mám pocit,k že tam něco takového určitě bylo, z tohoto důvodu,. Veškeré operace, které právě probíhají na oněch britských Kajmanských ostrovech, Gibraltaru. Mannu, Gersee a podobně, v podstatě vůbec nepodléhají té evropské jurisdikci. Vůbec nepodléhají jakékoli kontrole, nicméně, když se pár let zpátky proflákl onen řekněme v té době skandál, kdy bonusový program německých drah byl spravován jakousi anonymní lichtenštejnskou finanční společností a kdy se toto témě opravdu velmi otevřeně začalo diskutovat a Německo se začalo snažit o to, aby takovéto praktiky byly nějakým způsobem omezeny, tak se vytvořil systém tzv. bilaterálních dohod, které umožnily určité řekněme jakési investiční prázdniny v případě, nedojde buď k té anonymizaci nebo převodu prostředků z těchletěch zemí, do těch řekněme nosných zemí Evropské unie, tak to bude jaksi tolerováno, takže to je asi jediná možná cesta, kdy třeba občan Evropské unie má uloženy prostředky právě v těchto teritoriích a vzhledem k tomu, že jsou to opravdu bilaterální smlouvy, myslím si, že jedna vůbec z prvních byla smlouva právě mezi Velkou Británií a Lichtenštejnskem, kde platilo že, nebo platí, stále, že když britský občan do nějakých pěti let řekne, jak na tom je, tak nebude nějakým způsobem sankcionován, potom přijdou na řadu sankce, to už je nad rámec toho evropského uspořádání, možná v této souvislosti je vhodné říci, že žádná společná směrnice o bankovním tajemství nebo o nějaké bankovní důvěryhodnosti neexistuje. Je to rozeseto do nejrůznějších legislativních úprav, například v oblasti praní špinavých peněz, v činnosti Europolu, který má jisté kompetence právě požadovat po bankách informace v případě, že se mu něco nezdá. Samozřejmě i v případě informačního systému v rámci Shengenského prostoru,. Ale možná, že i tahle diskuze ukazuje, že je potřeba to téma bankovního tajemství nějakým způsobem uchopit komplexně je poměrně silná, byť se to týká dvou zemí vlastně Evropské unie vedle Rakouska ještě Lucemburska, které je v podstatě, na to, co v současné době Rakousko poměrně vehementně brání před nějakými dvěma, třemi týdny, Lucembursko se rozhodlo, že zkrátka půjde s tím evropským hlavním proudem a tyto informace poskytovat bude.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Pane Macháčku.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Navíc pozice Velké Británie je jiná, ona se neúčastní těch připravovaných integračních, krom toho, že tedy není v eurozóně, tak samozřejmě se neúčastní fiskální unie, bankovní unie a těchto diskuzí a mimochodem ačkoli ta dnešní ekonomika spolu s mnoha ostatními ekonomikami v Evropě není zrovna v utěšeném stavu, tak Británie rozhodně nepotřebuje nějaké záchranné programy od Evropské unie, nebo něco takového. V nejhorším případě natiskne peníze, vyvolá možná nějakou inflaci, ale rozhodně se o sebe postará sama. Tudíž státy jako Německo, které mají největší, nebo Francie, které mají největší zájem na zprůhlednění těchto transakcí nebo i s daňovými úniky, nemají na Británii vůbec žádnou páku, abych to srovnal, samozřejmě Kypr je flagrantní příklad, ale jsou i ostatní, tak samozřejmě chcete zůstat v eurozóně, chcete zachránit, chcete pomoci, tak budete muset spolupracovat s námi nebo i s našimi daňovými úniky a pokud nebudete spolupracovat, tak máte smůlu. Taková páka vůči Británii samozřejmě neexistuje, takže je to z tohoto pohledu mnohem účinnější, tyhlety případy těch ostrovů, které jste zmínili, ty se budou muset samozřejmě taky, lze očekávat velmi stupňující se tlak globálně koordinovaný. V rámci celé G20 musí s tím souhlasit Amerika, musí s tím souhlasit Čína, musí s tím souhlasit významné státy Jižní Ameriky atd. s Evropskou unií dohromady, pak se třeba podaří s tím něco dělat, ale je to říkám úkol pro G20. Evropská unie sama nebo eurozóna nemá na to páky.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Na druhou stranu vy jste říkali, že České republiky se to netýká, samozřejmě netýká se jí to, protože tady jsou ty podmínky jiné, ale českých firem, které jsou usídleny někde jinde, mimo hranice České republiky je 12 500 podle informací České kapitálové informační agentury. Co to znamená, jsou to potencionální daňoví podvodníci, nebo jsou to firmy, které prostě třeba jenom hledají větší podnikatelskou jistotu, lepší právní prostředí, např., řada těch firem má sídlo v Holandsku, pokud vím, to nemusí být nutně Kypr anebo to nemusí být nutně některý z těch britských ostrovů, o kterých jsme tady mluvili.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Často je to i pak poměrně tedy běžně, že je nějaká holandská společnost, která ovládá subjekty v České republice a sama ta holandská společnost ještě vlastnila nějakou kyperskou schránku atd., to je poměrně běžné aranžmá.

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
Já se možná pokusím navázat na to dělítko mezi těmi řekněme optimalizátory nebo dokonce zločinci na straně jedné a řekněme těmi, kteří zde třeba nevidí perspektivu dalšího podnikání, protože jsme dokonce v minulém roce slyšeli stran řekněme kapitánů českého průmyslu, mohli to tak říct, že budou ochotni investovat všemožné a jinde, ale u nás nikoli. Myslím si, že v případě, kdy se jedná o firmy, které řekněme nemají zjevnou identifikovatelnou vlastnickou strukturu, kde opravdu buď existuje buď nějaké velmi neprůhledné vlastnické řetězení, které nevede v konečném důsledku k identifikaci toho, kdo je majitelem, tak si troufám tvrdit, že tam určitá pokoutnost může být, dokonce i bez ohledu na to, jakou reálnou aktivitu ta daná firma provádí, je-li to pouze řekněme součást šedé ekonomiky, nebo je-li to firma od počátku kriminální, na druhou stranu vždy zahraniční investoři, a to jsme považoval za jistou míru pokrytectví oceňovaly jak úžasně se na území České republiky generují zisky, ale za předpokladu, že měli ty zisky reinvestovat tady, když je to tady tak úžasné oproti třeba i jejich metropolím, tak to nikoli a docházelo a dochází k enormnímu odlivu výnosů, které tady tito investoři dosáhnou a vytvoří právě do těch svých vlastních zemí. Chci tím říct, že asi ideální podmínky pro podnikání tady nejsou a vůbec se nedivím některým podnikatelům, kteří nejsou ochotni platit svoji daňovou zátěž tady, protože řekněme tuzemské prostředí jim adekvátní veřejnou službu z těch daní předplacenou zkrátka neposkytuje a nalézají daňový domicil v teritoriích, ke kterým mají důvěru a samozřejmě pokud toto teritorium je ještě spojeno právě s určitými výhodnými podmínkami danění pro určitý typ obchodní společnosti, jako například právě proto holdingové uspořádání jsou Nizozemsko, Kypr a Malta nejvýhodnějšími teritorii, tak se více méně nedivím, že do takových to teritorií jdou, ale opravdu si nemyslím, že to musí být ve sto procentech zločinci, kteří se vyhýbají zákonu, ale možná ta míra bude tak 50 na 50.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, říká se tomu optimalizace daní. Pan Macháček.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
Já bych ještě zdůraznil důležitou věc, že to, že má někde nějaká firma na Kypru třeba nějaký ten P.O. Box nebo je tam nějak registrována za nějakou právní firmu, tak to samozřejmě zaprvé nemusí mít důvody, pouze vlastně které se týkají nějakého velkého bankovního účtu, který tam musí ta firma mít, spíš jde zpravidla o to, že ta firma není povinna vlastně rozkličovat svojí vlastnickou strukturu, nechce, aby tam do ní bylo viděl, tak to jedna tedy věc důležitá a druhá věc, to, že je nějaká firma na Kypru registrována,. Neznamená, že tam disponuje nějakými velkými bankovními účty, ty může mít někde úplně jinde, tam si může nechat nějaké minimum, pokud vůbec potřebuje nějaké minimum, takže to jsou dvě různé věci, kde je firma registrována, kde existuje nějaká právní společnost, která jí pokrývá nebo nějaký P.O.Box, a nějaký velký bankovní účet, ten může být někde úplně jinde. To, že má někdo v daňovém ráji firmu registrovanou, to, že tam platí daně, do určité míry neznamená, že tam má bankovní účty.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Dá se ale s tímhle něco dělat, já pokud si vzpomínám, tak G20 tam byla svého času také iniciativa z těch velkých zemí Francie, myslím Německo, Velká Británie dokonce právě jak se dá zabránit těm daňově podmíněným převodům zisků velkokoncernů, dá se s tím něco dělat nebo je to prostě, když ta firma doma, tam, kde podniká, splní všechny daňové závazky, které má ve chvíli, kdy tedy tam nedaní daň z příjmu. V podstatě o to jde, protože oni mají ty adresy jinde kvůli dani z příjmu v podstatě.

Jan MACHÁČEK, ekonomický komentátor
--------------------
To jsou různé extrémy, možná, to kolega vysvětlí přesně a to neznamená, že když někde působí nadnárodní společnost, která je součástí nějakého holdingu, neplatí vůbec žádné daně v té zemi, to tak samozřejmě není, proto je to holding, že ten má samostatné akciové společnosti řekněme v jednotlivých zemích a poměrně běžně se v Evropské unii používá postup, který pokud vím používá například Slovensko vůči společnosti Kraft, což je velký potravinářský koncern, týkalo se to myslím výroby čokolády, že na podobně velkých relevantních trzích ta firma vytvářela takový a takový prostě po dlouhá léta obrat a takový a takový průměrný zisk, zatímco na Slovensku, bylo to v 90. letech. Vytvářela opakovaně mnoho let ztrátu čím měla /nesrozumitelné/ obrat, tak ten daňový úřad jí to dopočítal odhadem, musela ty daně zaplatit. Takže to je jeden z mnoha postupů, které finanční úřady, které mají dostatečnou sílu a autoritu si mohou dovolit vůči těm holdingům použít, takže to není úplně ztracená varta, že když je něco holdingová společnost, že se to daní někde úplně jinde, takhle zase to jednoduché není.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Pan Zahradník.

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
Souhlasím s tímhle tím postupem, nicméně to individuální vyhledávání případných daňových neplatičů je samozřejmě dosti komplikovaná, investigativně dosti komplikovaná záležitost, před krizí v současné době o tom asi příliš mnoho států neuvažuje, nicméně pro tento účel navrhoval koncept tzv. harmonizovaného daňového základu, ale to by se samozřejmě týkalo toliko zemí Evropské unie, že by došlo k nějaké globální nebo hemisférní unifikaci daňových pravidel, to si myslím, že je asi utopie v současné době, ale minimálně v rámci Evropské unie zejména němečtí a francouzští politici navrhovali spíše řekněme levicově zaměřenější, němečtí a francouzští politici navrhovali právě ten harmonizovaný daňový základ, kde by možnosti, řekněme, nebo podmínky zdanění byly v podstatě ve všech zemích Evropské unie stejné, že by nebylo možné vytvářet jakési arbitrární pokus, kde pokud je tato aktivita v té zem i daněna tak, a v jiné zemi dvakrát víc nebo jer možné využít nejrůznější odčitatelné položky, je to vnímáno jako uznatelný náklad nebo na druhou stan u nikoli, atd., atd., tak toto může být jedna z cest, jakým způsobem omezit vlastně na druhou stranu konzervativní a někdy i liberální názory hovořily o tom, že ten harmonizovaný daňový základ je „pouze“ cesta úplně daňové unifikaci Evropské unie a tento koncept tvrdě odmítali, ale krize tuto myšlenku vzala a současné době zcela vniveč, ale na druhou stranu se domnívám, že možným viditelný oživením se dřív nebo později dokonce i v kontextu s tématem, o kterém se bavíme, to znamená, právě prevence daňových úniků, praní špinavých peněz atd. toto téma opět otevře, ale v současné době to není rozhodně na pořadu dne.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Nevyvolá to ale jenom další vlnu, až se to tedy provede, další vlnu, dneska je ten svět opravdu globálně propojen, jak obstojí Evropa v té globální soutěži s těmito pravidly.

Petr ZAHRADNÍK, člen Národní ekonomické rady
--------------------
To je vždycky podle mého názoru dvojsečné, na jednu stranu to může být vnímáno jako jakási paralýza evropské akceschopnosti, zejména za předpokladu, že to konsensuální řešení bude v porovnání s podmínkami okolo Evropské unie řekněme na první pohled jaksi méně výhodné pro Evropu a výhodnější pro ten zbytek. Na druhou stranu si myslím, že to může naopak posílit jakousi celistvost Evropy vůči těm teritoriím. Evropa asi nikdy nebude schopna se cenově v nejbližší době konkurovat zemím východní Asie nebo drtivé většiny Asie, latinské Ameriky, navíc hospodářské politiky v těchto zemích jsou řekněme založeny na principech, které by v Evropě z důvodů nejrůznějších forem veřejné podpory prostě nebyli schopni projít tak jako tak, takže je otázka, jestli vytvářet opravdu nějaký dlouhodobý kultivovaný společný prostor v rámci Evropy samozřejmě s pečlivým vnímáním toho, co se děje okolo, anebo preferovat onu individuální nebo rozdrobenou konkurenceschopnost, která si myslím, že stejně nemá tak jako tak příliš naději na úspěch právě v porovnání s Čínou s Brazílií nebo případě s jinými zeměmi. Mě osobně je sympatičtější ta první verze, byť chápu, že to asi nebude určitě hned, že v současné době se musí Evropa především ekonomicky uzdravit předtím, než bude řekněme mít jakési další úmysly směrem ke svému sjednocování, to je na dlouhý časový horizont.

Lída RAKUŠANOVÁ, moderátorka
--------------------
Děkuju vám, to byla nedělní diskuze Českého rozhlasu Plus s členem Národní ekonomické rady vlády Petrem Zahradníkem a s ekonomickým komentátorem Janem Macháčkem, od mikrofonu se loučí Lída Rakušanová.

ČRo Plus, 5.5.2013