Rozhovor s Pavlem Kohoutem: Platíme nejvyšší daně v historii

* LN Jak v historii vypadala první doložená daň? Existují i informace o tom, jak se vypočítávala a v jaké podobě se daně odváděly?

Jistě. První daň v historii vypadala tak, že ozbrojenci obklíčili vesnici a pobrali tam všechno, co se dalo: obilí, dobytek, otroky. Švédsky se daň řekne „skatt“, což je slovo indoevropského původu příbuzné s českým slovem „skot“. To dává představu, co bylo hlavním předmětem výběru daní.

* LN Daně ve středověku vybírali pachtýři s licencí od krále. Proč se vlastně od tohoto systému upustilo? Nebyl z hlediska nákladů efektivnější?

Neupustilo se od něho tak docela. Máme přece soukromé exekutory. Rubem tohoto systému je, že soukromý sektor, který je efektivnější, je někdy efektivní až příliš. V humorné nadsázce je zobrazen ve filmu Pošetilost mocných, kde Louis de Funes hraje až příliš agilního výběrčího, který ovšem až příliš myslí na vlastní kapsu. Méně humorný je román Žid Süss od Liona Feuchtwangera, už jen proto, že je založen na historické předloze – tou byl finančník jménem Joseph Süß Oppenheimer. Příběh byl později zneužit nacistickou propagandou. Historický fakt, že v některých evropských zemích vykonávali činnost výběrčích daní Židé, byl jedním z kořenů antisemitismu.

* LN Daň uvalená na dovoz čaje a dalšího zboží byla například rozbuškou pro americkou válku o nezávislost. Existují i další příklady, kdy zavedení nějaké daně mělo tak dalekosáhlé důsledky?

Ve skutečnosti bostonská čajová party, tedy naházení beden s čajem do moře v roce 1773, nebyla protestem proti výši daní, ale proti tomu, že daň byla schválena britským parlamentem. Šlo o porušení zásady „žádné zdanění bez zastoupení“, o kterou tehdy Američané usilovali. Neméně významnou roli daně sehrály ve francouzské revoluci. Daňový systém francouzské monarchie v pozdní fázi její existence byl učebnicově chybný. Byl především složitý. Existovala vnitřní cla, která škodí rozvoji obchodu, a proto se dnes již nepoužívají. Rolníci, většina populace, platili církevní desátek, dále daň z pozemků, pětiprocentní daň z majetku, daň z počtu rodinných příslušníků, daň jako náhradu za robotu a daň z roční produkce. K tomu je třeba ještě připočíst nájemné za půdu a poplatky za použití vrchnostenských mlýnů, vinných lisů, pekáren a podobných zařízení. Nejvíce nenáviděná však byla daň ze soli. Přidejme k tomu fakt, že církev neplatila žádné daně a šlechta měla většinou dávno koupené privilegium neplatit daně. Kdybyste byl v kůži francouzského rolníka v roce 1789, neměl byste také chuť svrhnout monarchii?

* LN Které daně se drží nejdéle a které naopak rychle zanikly?

Některé daně měly poměrně krátkého trvání, například anglická daň z počtu oken nebo německá daň z komínů. Velmi krátký život měl návrh na daň z hlavy, který předložila Margaret Thatcherová v závěru své kariéry předsedkyně vlády. Byl to extrémně neoblíbený návrh. Všechny daně, které mají charakter plošných poplatků ve stejné výši pro všechny, jsou vnímány jako nespravedlivé, a proto nepopulární. Evergreenem je daň z nemovitostí, neboť vybírat poplatek z budov a pozemků je organizačně jednodušší než DPH nebo daně z příjmů.

* LN Americká vláda kdysi přišla za ekonomem Miltonem Friedmanem s žádostí o radu, jak zefektivnit výběr daně z příjmu. Friedman navrhl koncept, kdy se daň neplatila na konci roku, ale průběžně jako zálohy po 12 měsíců, což lidi mnohem méně pálilo. Jaké další triky vlády ve vybírání daní vymyslely?

Ve skutečnosti to byl Beardsley Ruml, guvernér Federální rezervní banky v Novém Yorku a bývalý finanční ředitel obchodního domu Macy’s. Věděl, že lidé mají menší problém, když velké položky platí postupně, formou splátek. Tak vznikl dodnes používaný systém zálohových plateb daně z příjmu. Zde je vidět, jak důležitá je pro státního úředníka praxe ze skutečného obchodu.

* LNA došlo tedy k tomu, že se výběr zlepšil, respektive ubylo daňových úniků?

Daň z příjmu bývala dříve jen daní pro bohaté. Aby bylo možno financovat válečnou ekonomiku, stala se z ní daň pokrývající střední třídu. Z „class tax“ se stala „mass tax“. Zatímco v roce 1942 federální rozpočet vybral na dani z osobních příjmů 4,9 miliardy dolarů, podle nového daňového zákona se v roce 1943 vybralo 16,7 miliardy dolarů. Po válce se daně už nikdy nevrátily na původní úroveň. Pro zajímavost, podle údajů amerického ministerstva pro obchod se v roce 2012 se vybralo 1475,8 miliardy dolarů.

* LN Lze odhadnout, zda lidé dnes platí větší daně než v minulosti, případně poměr, kolik peněz odvedou a jaké služby za ně od státu dostanou?

Dnešní objemy vybraných daní jsou nesrovnatelně vyšší, než bývalo běžné v historii. Tak například kolem roku 1870 Rakousko utrácelo asi 10,5 procenta HDP. Po druhé světové válce již výdaje a daně víceméně jen rostly. Průměr vyspělých zemí činil 28 procent HDP v roce 1960, v současnosti je to zhruba polovina HDP. Pouze občas, jen někde a vždy jen v nevelké míře se podaří výdaje ztlumit.

* LN Je nějaká šance, že by se v budoucnu daně snížily na původní úrovně, nebo je efekt západky nezvratný?

Ve které pohádce se říkalo, co peklo schvátí, již nikdy nenavrátí? Se státem je to podobné. Je třeba vynaložit extrémní úsilí, aby se politici a úředníci trochu uskrovnili ve svých rozhazovačných výstřelcích. Kanada se například uskromnila. Namísto 36 procent HDP vybírá zhruba 32 procent. Stačí to. Česko vybírá také asi 36 procent HDP a navíc má příjmy ve výši asi tří procent HDP ze státního majetku přes ČEZ, pronájmy nemovitostí, z poplatků různého druhu a tak dále. Ovšem čeští politici se pořád tváří, že je to zoufale málo. Není. Je to právě tak dost.

* LN Evropské státy dnes přistupují ke zvyšování daní, aby zalepily díry v rozpočtech a měly z čeho platit dluhy, což podle mnohých ale vede ke zpomalování ekonomiky. Existuje nějaké jiné řešení?

Kromě daní existují již jen dvě řešení. Bankrot – ale ten nikdo nechce. A potom inflace. Nejčastější způsob, jakým státy platily své přehnané dluhy během 20. století.

* LN Německo k nárůstu inflace kvůli historické zkušenosti asi nikdy nepřistoupí. Blížíme se tedy stavu, kdy některý ze států nakonec zbankrotuje?

Státy čas od času upadají do částečné platební neschopnosti, stává se to. Posledním případem bylo Řecko v březnu 2012. Tehdy bylo v uvozovkách zrušeno 76 procent hodnoty určitých státních dluhopisů, což splňuje definici platební neschopnosti, lidově řečeno státního bankrotu. Tragikomickým rysem této události bylo, že evropské veřejnosti byla oficiálně prezentována jako záchrana Řecka. Lidem bylo nabulíkováno: „Podívejte se, Evropa přece nenechá Řecko padnout, vidíte, takto funguje evropská solidarita“. Jenomže bankrot Řecka samozřejmě proběhl. Podobný osud časem postihne i řadu dalších členských států eurozóny. Možná ne ještě letos, ale v následujících letech podobné záchrany budou událostí nikoli ojedinělou.

* LN Státy jako Irsko své daně drží záměrně nízko, aby přilákaly zahraniční investory. Je podobná cesta reálná i v Česku? Za jak dlouho by se mohl projevit nárůst investic?

Ano, ovšem. Irsko velmi dobře ví, proč i v nejzoufalejší situaci tvrdošíjně trvalo na tom, aby si mohlo ponechat nízké daně. Díky tomu je ze všech krizí postižených zemí v relativně nejlepší situaci.

* LN Jak tedy vnímáte snahy třeba Německa, aby se daňové sazby v evropských zemích sbližovaly? Nevedlo by to pak k pozitivní konkurenci ve smyslu vlády práva, minimální byrokracie a podobně?

Sjednocení daňových sazeb by byla druhá největší ekonomická katastrofa, která v poválečném období může postihnout Evropu – hned po vzniku sovětského bloku, což byla bezkonkurenčně největší poválečná ekonomická tragédie. Musíme si uvědomit, že daně nejsou nic jiného než cena za služby. Představte si, že by se všichni telefonní operátoři domluvili na sazbách. Co myslíte, byly by spíše nižší, anebo vysoké? Konkurovali by si pak kvalitou služeb? Anebo by neměli potřebu se moc snažit? Já bych řekl, že druhá možnost je správně. Nechat politiky, aby si na úrovni EU sami společně nadiktovali daňové sazby, by mělo katastrofální následky, protože z občanů by se stali žebráci. Daně už by nikdy nešly dolů, neboť by musely živit stále početnější vrstvy byrokratů a nezaměstnaných, neboť vysoké zdanění by zruinovalo ekonomiku. Nakonec by se ukázalo, že Depardieu byl průkopník a podstatně by vzrostla poptávka po kurzech ruštiny. Ne, to není vtip. Takzvané harmonizaci daní v rámci EU je třeba zabránit za každou cenu. I za cenu vystoupení z této organizace.

* LN Máte nějaký odhad, jak velký nárůst HDP by v Česku přineslo snížení například korporátní daně o jeden procentní bod?

Domnívám se, že bychom měli snížit daně a hlavně výdaje alespoň na úroveň Kanady z roku 1990. Tedy zhruba 36 procent HDP. Případné další příjmy státu – zejména dividendy z ČEZ – by měly sloužit k vytvoření rezervního fondu pro penzijní systém, který je v kritickém stavu již nyní. Jaký efekt by mělo toto snížení velikosti státu na hospodářský růst, lze těžko propočítat. Jisté je jen to, že by neškodilo.

* LN Vyplatilo by se Česku, aby snížilo spotřební daň na pohonné hmoty? Zvýšil by se výnos?

Pokud všechny kamiony tankují v zahraničí kvůli vysokým českým daním, pak je závěr zcela jednoznačný. Moderní kamion má nádrž, se kterou přejede Evropu od Estonska do Portugalska, takže tankování v zahraničí je běžné.

* LN Může být nějaká daň prospěšná jak pro stát, tak pro lidi? Několik států EU se například chystá zavést daň z finančních transakcí, která by měla vynést odhadem 35 miliard eur a podle regulátorů navíc i stabilizovat finanční trh s deriváty, a zabránit tak velkým výkyvům způsobeným spekulanty.

Evropští regulátoři vůbec nechápou, jak finanční trhy fungují. Nemají vůbec ponětí, nebo jen mlhavé, proč Evropa a zvláště eurozóna trpí chronickou krizí. Protože nerozumějí podstatě věci, snaží se vykonávat cosi jako iracionální pomstu vůči finančním trhům. Něco jako když král Xerxes bičoval moře za trest, že si dovolilo rozbouřit se. Musíme pochopit, co jsou tito lidé zač. Tak například Oli Rehn, jeden z nejvýznamnějších funkcionářů EU, komisař pro hospodářské a měnové záležitosti a euro, nemá jedinou profesní zkušenost z oblasti bankovnictví nebo finančních trhů. Jediná jeho zkušenost mimo profesi stranického aparátčíka a politika bylo řízení finské fotbalové ligy po dobu jednoho roku. Člověk s takovouto nedostatečnou praxí nemá šanci pochopit základy, nemá ani šanci přiblížit se porozumění toho, co se děje ve financích. Dále, Jeroen Dijsselbloem, předseda euroskupiny, je na tom podobně, s tím rozdílem, že ani neřídil ten fotbal. A tak bychom mohli pokračovat. Algirdas Šemeta, komisař pro daně, rovněž nikdy nepracoval. Vystudoval marxistickou ekonomii v dobách bývalého Sovětského svazu a nyní má ambice regulovat londýnskou City. Bože, v jaké bizarní době žijeme...

* LN Jaký efekt tedy tato daň může v důsledku přinést?

Amatérské zásahy výše zmíněných výtečníků již způsobily propad obchodování na regulovaných akciových burzách a nárůst obchodování mimo oficiální trhy. Tedy zhoršení průhlednosti trhů. Přitom akciové burzy jsou ve finanční krizi naprosto nevinně. Nepropukl na nich ani jeden skandál, a přesto jsou nesmyslně trestány. A to je jen jeden příklad. Kam až tato nesmyslná posedlost trestáním trhů povede, si netroufám odhadnout.

Publikováno v LN, 11.4.2013