Petr Zahradník: Sektorová daň je riskantní hračka

Je korektní připustit, že již v předvolebním programu jedné významné politické strany, jež se stala těsným vítězem voleb, téma sektorové daně silně rezonovalo. Současně je korektní připustit, že politický subjekt v těsném závěsu za vítězem jakékoliv zvyšování daní poměrně rezolutně odmítá a jejich pravděpodobný koaliční parter se k sektorové dani taktéž netváří příliš vstřícně. Co z toho vyplývá: jako vždy v politice a poměrném zastoupení - potřeba nalezení kompromisu.

Kompromis by měl vycházet především z kompetentní analýzy jak momentálního stavu, tak dlouhodobějšího výhledu české ekonomiky, identifikace motivů a pohnůtek k případnému (ne)zavedení této daně stejně jako z identifikace její potřebnosti.

Existuje-li v jiných programových bodech poměrně vysoká míra shody v tom, že je nutné oživení české ekonomiky poměrně razantně pomoci, právě sektorová daň je nástrojem jdoucím poměrně silně proti potřebě oživení ekonomiky. Je současně korektní přiznat, že i motivy jejího zavedení v různých státech byly různé (třeba snaha prosadit jakousi národoveckou, k zahraničnímu kapitálu nevstřícnou hospodářskou politiku; důvod potrestání údajných „viníků krize“, odvádění „desátku“ firmami, jež mají v odvětví či celé ekonomice dominantní/monopolní postavení a z tohoto postavení těží; jiný regulatorní úmysl či snaha o cílený útlum či zpomalení expanze). Ve většině však vzbudily minimálně obavu, nebo dokonce vedly k odrazení investičních záměrů v příslušné zemi. V čase, kdy naše ekonomika potřebuje rozvojový impuls jako sůl, není vskutku vhodné klást překážky těm, kteří tomu rozvoji mohou přispět. A to jak reálně, tak reputačně: zvláště pak v situaci, kdy investor nemá jasnou představu o tom, jakou že veřejnou službu si za vyšší zdanění předplácí.

Některý z méně radikálních zastánců tohoto nástroje může dodat: záleží na sazbě a dalších parametrech. A má zajisté pravdu.

Před zaváděním jakékoliv nové daně je dříve žádoucí učinit: věrohodnou identifikaci toho, kolik peněz bude stát k výkonu své opodstatněné veřejné služby potřebovat; tomu poté přizpůsobit strukturu stávajícího zdanění a zlepšit daňový výběr, a teprve následně se zamýšlet nad vytvářením daní nových. A i mezi nimi by ona sektorová neměla mít čelní místo; anebo si snad někdo myslí, že zdanění bank a finančních institucí (a proč právě pouze jich?) je národohospodářsky prospěšnější oproti prohibitivním daním z hazardu, spotřeby cigaret, alkoholu, nezdravých potravin?

Je celá řada kroků, které by případnému zavedení sektorové daně měly předcházet, přičemž jsme prozatím neudělali, natož nenaplnili, ani jeden. Víme vůbec, jaké je reálná a autentická potřeba veřejné služby a jejího finančního rozsahu před tím, než budeme dělat cokoliv s její cenou (tedy výší a strukturou zdanění)? Až si na tuto otázku korektně zodpovíme, bavme se o možnosti zavedení sektorové daně.

Publikováno na iHNed.cz, 12.12.2013