Pavel Kohout: Šetřit, jak se šetřit má

Prezident Václav Klaus nedávno kritizoval zvýšení daně z přidané hodnoty. Vysloužil si za to kritiku ministra financí Kalouska a premiéra Nečase. Kdo nenese přímou zodpovědnost za státní rozpočet, může si prý dovolit luxus kritizovat, zaznělo z vlády.

Jinými slovy, vysoké daně znamenají odpovědnost. Alespoň podle chápání vlády a ministerstva financí. Nabízí se otázka, jestli toto chápání zodpovědnosti je správné.
Dlouhá léta platilo, že v případě nedostatku peněz stačí zvýšit spotřební daň z cigaret, z nafty anebo v nejhorším případě DPH. To již neplatí. Spotřební daně již přesáhly hodnotu, na které jsou výnosy maximální. Již několik let ministerstvo financí čeká, až sousední státy zvýší spotřební daň z nafty. Čeká marně. Vyšší spotřební daň na naftu ze sousedních zemí má jen Německo, kde ovšem obchodníci mají nižší marže. Česká nafta je pak nejdražší ve střední Evropě a český státní rozpočet přichází o miliardy. Jen kvůli tvrdohlavosti ministerstva financí. Tedy, pokud je to jen tvrdohlavost a ne něco horšího.

Temné podezření budí vyjádření náměstka ministra financí Ladislava Minčiče. Zvýšení dolní sazby DPH prý nemohlo způsobit nevalný výběr této daně, neboť „poklesl naopak výnos z položek, které jsou zdaněny základní sazbou daně z přidané hodnoty“. Proboha, absolvent numerické matematiky a kybernetiky přece nemůže myslet vážně takové tvrzení! Náměstek Minčič je navíc specialista na matematické modelování v psychologii a ekonomii, alespoň podle oficiálního životopisu. Samozřejmě musí vědět, co ví každý spotřebitel: lidé kupují zhruba stejný objem zboží v nižší sazbě (které je nezbytné) a zbývá jim samozřejmě méně peněz na nákup zboží ve vyšší sazbě (kde je řada zbytných položek.)

Popírat vliv daňové zátěže na tržby v maloobchodě je jako popírat gravitační zákon. Každý trhovec ví, že dražší zboží se hůře prodává. Destabilizační role českých vlád Premiér Nečas hájí politiku svého kabinetu slovy „vláda stojí a padá s tím, že bude snižovat deficit veřejných financí“. Bohužel, česká vláda má ve zvyku dělat všechno opačně, než by měla. Neplatí to samozřejmě jen pro Nečasovu/Kalouskovu vládu – nebylo by fér kritizovat jen jeden kabinet. Jiří Paroubek neblahé paměti vstoupil do historie veřejných financí svým nešťastným rozpočtem na rok 2006. V onom roce, kdy ekonomika rostla dnes stěží představitelným sedmi procentním reálným tempem, saldo státního rozpočtu skončilo na hodnotě -2,9 procenta.

Paroubek se dmul pýchou a hloupější část veřejnosti mu jeho samochválu baštila. Ve skutečnosti byl růst roku 2006 výsledkem tří faktorů. Za prvé, hypotečního boomu v domácí ekonomice. Za druhé, úvěrového boomu v celém světě, zejména v Evropské unii. Teprve třetím faktorem byl Paroubkův rozpočtový populismus. Bylo by samozřejmě lepší, kdyby tempo hospodářského růstu bylo tehdy mírnější za cenu dosažení přebytkového rozpočtu. Ale kdepak! V dobách konjunktury vláda ještě přikládá pod přetopený kotel, zatímco v dobách recese vláda neuváženě vypouští poslední zbytky páry, která ještě zbývá.

Ekonomicky řečeno, vláda se chová procyklicky. Z kybernetického hlediska vláda zvyšuje regulační odchylku od rovnovážného stavu. Z hlediska obyčejného občana je pak úplně jedno, zda máme právě pravicovou nebo levicovou vládu, neboť ekonomická fušeřina je rozšířena napříč celým politickým spektrem. Dluhová droga Lze to ilustrovat i na prohlášeních současné ČSSD. A nejen jí. „Česká republika se řítí do smrtící spirály,“ temně varuje levicová nátlaková skupina Social Watch. Šetření na vládních výdajích prý může způsobit propad ekonomiky podobně jako v Řecku. Inu, stát, který na daních vybírá kolem 40 procent HDP (což mimochodem není málo) a zároveň utrácí 50 procent HDP, se jednou zákonitě musí dostat do neřešitelné situace. Když se narkoman nebo alkoholik začne léčit, také to není příjemné. Abstinence bolí, ať jde o jakoukoli drogu. Pro drogu nadměrného státního utrácení to platí rovněž.

Pokud by Kalousek a Nečas chtěli být něčím více než politiky na jednou použití – po poslední zkušenosti bude mít česká „pravice“ zřejmě prohrané volby na hodně dlouho dopředu – pak by začali šetřit tak, jak se šetřit má. To znamená žádný průvan v peněženkách občanů, žádné zvyšování daní, žádný džihád proti nešťastným živnostníkům.

Znamená to šetření ve smyslu velmi důkladné revize veřejných výdajů, v první řadě výdajů na infrastrukturu, obranu a informační technologie. V těchto oborech se točí hodně peněz, jsou těžko kontrolovatelné a mají velký korupční potenciál. Něco podobného se týká i zdravotnictví. Dále revidovat sociální systém. Je široce známo, jak špatně a nákladně funguje systém dotací na bydlení tzv. nepřizpůsobivých osob.

A konečně, vláda by se měla zamyslet nad svým chápáním slova „odpovědnost“. Voliči chápou význam tohoto slova opravdu velmi odlišně.

Publikováné v LN, 16. 8. 2012