Pavel Kohout: Profesionalita v Evropě není

Jaký je rozdíl mezi úřednickou a politickou vládou? Zhruba takový, jaký je mezi Amerikou a Evropou. Takřka doslova.

Čeští politologové dlouhodobě hlásají názor, že správná vláda má být složena z kariérních politiků. Opačné názory potlačují. „V české společnosti existuje dlouhodobá mylná představa, že odborník je lepší než politik,“ tvrdí například právní filozof Jiří Přibáň. Podobná tvrzení se předkládají k uvěření bez důkazů a bez teoretického zdůvodnění. Jinak to ani nejde: není žádné zdůvodnění. A pokud jde o empirii, podívejme se na vládu Spojených států amerických. Jako na americké lodi Současný Obamův kabinet zahrnuje patnáct státních sekretářů a osm vysokých úředníků na kabinetní úrovni. Státní sekretář je zhruba obdobou ministra a často se tento termín také tak překládá. Jenomže je zde rozdíl. Státní sekretář je podřízený amerického prezidenta. Ten je šéfem vlády. Ústava výslovně uvádí, že „výkonná moc je vtělena do osoby prezidenta“. Vztahy nadřízenosti a podřízenosti jsou jednoznačně definovány, takže kabinet může fungovat jako tým. Jako posádka lodi, která má kapitána a která má cíl.

Ministr české vlády však není podřízeným premiéra. Je jeho partnerem. Česká ústava ukládá premiérovi povinnosti (předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny ústavou nebo jinými zákony), avšak neuděluje mu žádné pravomoci. Česká vláda se skládá ze samých velkých šéfů a menších šéfíků, přičemž to není vždy premiér, kdo má hlavní slovo. Otevírá se velkorysý prostor politikaření a intrikám. Spíše než loď s kapitánem připomíná česká vláda špatné televizní seriály plné zbytečných konfliktů. Jak má vláda potom být stabilní? Nemůže být. Z podstaty věci.

Zpět k americké vládě. Z patnácti státních sekretářů je osm nepolitiků, odborníků. Jsou to profesoři, právníci, podnikatelé, penzionovaný generál – všichni s bohatým vzděláním a praxí, žádný nebyl nikdy zvolen a nikdy ani nekandidoval. Ostatní jsou bývalí senátoři, poslanci, guvernéři. Vždy jen bývalí: kumulace funkcí je zakázána ústavou.

Souběh funkce člena vlády a Kongresu by za prvé byl porušením principu oddělení moci zákonodárné a výkonné, za druhé by se nedal časově zvládnout. Být zákonodárcem je povolání na plný úvazek. Nelze je stihnout jako „vedlejšák“ a zároveň působit jako ministr, starosta nebo hejtman. Už jen přečíst všechny návrhy zákonů – při tom nelze vládnout nebo starostovat!

Mimochodem, členové americké vlády jsou jmenováni prezidentem a schvalováni Senátem jednotlivě. Odpadá hlasování o důvěře vládě. USA neznají termíny jako „vláda v demisi“, „vláda bez důvěry“ nebo „vládní krize“.

Pokud jde o úředníky na úrovni vlády (cabinetlevel officers), i v jejich řadách převažují nepolitici. Za zmínku stojí například ekonom Alan Krueger, předseda Rady ekonomických poradců (Council of Economic Advisers). Tedy předseda americké obdoby NERV, která je ovšem plně profesionalizována. Ani Krueger nikdy nekandidoval ve volbách. Přesto jako odborník má ve vládě významné slovo.
Co je v českém prostředí považováno za „mylnou představu“, je v USA normou: přednost mají experti. Jedinými volenými členy americké vlády jsou prezident a viceprezident!

Česko je však evropská země a Evropané jsou posedlí politickými funkcemi. Koho se dotkne čaroděj jménem Mandát svojí kouzelnou hůlkou, ten okamžitě získává brilantní schopnosti ve všech oborech lidské činnosti. Ze zubařů se stávají znalci kultury, z gumárenských technologů finančníci, z tělocvikářů experti na všechno.

Nejde jen o českou specialitu. Politolog Olli Rehn, jehož jedinou praktickou kvalifikací bylo předsednictví nejvyšší finské fotbalové ligy po dobu jednoho roku, je evropským komisařem pro hospodářské a měnové záležitosti a euro. Srovnejme Rehna s Hankem Paulsonem, který byl americkým sekretářem pokladny (tedy zhruba ministrem financí) v kritickém období po pádu Lehman Brothers. Paulson měl dlouholetou praxi v investičním bankovnictví. Když došlo k nejhoršímu, orientoval se v situaci a alespoň zhruba věděl, kolik uhodilo. Také jeho nástupce Timothy Geithner má úctyhodnou finanční praxi. Sloužil mimo jiné jako prezident Federální rezervní banky v New Yorku. Rozumí financím z obou stran, z pohledu vlády i trhu. O kolika evropských ministrech financí lze prohlásit totéž?

Politici jako Jean-Claude Juncker nebo Jeroen Dijsselbloem byli vždy kariérními politiky. Nikdy nepracovali v oboru, o němž jako politici rozhodují. A je to bohužel znát. Neprofesionalita a kumulace funkcí, neduhy typické pro Evropu, jsou i v českém prostředí zakořeněny velmi hluboko. Do té míry, že termín „vláda odborníků“ je používán hanlivě, jako protiklad „správné“ vlády politiků.

Neposkvrněná pověst Rusnokova

Nelze ovšem tvrdit, že politika je svinstvo a že každý politik je automaticky lump. Je to náročná práce a vždy ji někdo musí vykonávat. Dobrý politik má mít určitou všeobecnou představu, jak má vypadat organizace státu, hospodaření, zahraniční politika, sociální systém a tak dále. Tyto představy nabízí ve volbách a buď je voličům prodá, nebo neprodá. Dobrý politik konzultuje s odborníky, které z jeho vizí jsou proveditelné, které jsou za hranicemi možností a které jsou potenciálně nebezpečné. Populista naopak své vize nekonzultuje s nikým, případně jen s výzkumníky veřejného mínění.
Obecně vzato, když potřebujete spravit zuby, vyhledáte zubaře, a nikoli automechanika nebo právního filozofa. Když předseda vlády potřebuje ministra, měl by rovněž povolat profesionála. Neodbornost je drahá.

Velmi stručně k novému premiérovi Jiřímu Rusnokovi: on sám je politik i odborník, navíc s neposkvrněnou pověstí. Má předpoklady být dobrým premiérem. Bohužel byl jmenován do funkce za neobvyklých okolností a v systému, který profesionalitě nepřeje. Jeho vláda ale není ještě sestavena, takže nelze hodnotit předčasně.

Publikováno v LN, 27.6.2013