Pavel Kohout: Nechme Německo Německem

Jeden názor tvrdí, že hospodářská politika je jen pokračováním války jinými prostředky. „Němci jsou strašně šikovní, co se jim nepovedlo ve válce, dokážou ekonomicky,“ slyšel jsem nedávno od československého veterána 311. perutě žijícího v Londýně. Dlužno dodat, že nešlo o záštiplný názor. Bývalý palubní střelec a navigátor wellingtonů a liberatorů pracoval desítky let jako železniční inženýr a setkával se samozřejmě pracovně i s Němci. Válečné emoce dávno uvolnily místo poválečnému budování Evropy.

Opačný názor: Evropané by prý měli úmyslně usilovat, aby se Německo vědomě chopilo své přirozené vůdčí role na kontinentě. Značnou publicitu si v listopadu 2011 vydobyla výzva polského ministra zahraničí: „Vyzývám Německo, aby ve svém vlastním zájmu, ale také v našem, pomohlo eurozóně přežít a prosperovat. Víme velmi dobře, že nikdo jiný to udělat nedokáže,“ dramaticky prohlásil Radoslaw Sikorski.

Podobně hovoří i Jean-Claude Juncker, předseda euroskupiny a zároveň lucemburský premiér. „Svět mluví o tom, zda eurozóna bude za několik měsíců ještě existovat,“ řekl pro Süddeutsche Zeitung. „Musíme nyní dát přesvědčivě najevo všemi dostupnými prostředky, že jsme pevně rozhodnuti udržet finanční stabilitu měnové unie. (…) Jak je vlastně možné, že Německo si stále dovoluje luxus provozovat vlastní domácí politiku ve věcech eura? Proč Německo zachází s eurozónou jako s filiálkou? Kdyby všech sedmnáct členských zemí jednalo podobně, co by zbylo z naší společné věci?“

Juncker je přesvědčen, že eurozóna potřebuje silného ministra financí, a má konkrétní představu: německý ministr financí Wolfgang Schäuble. Samozřejmě, musel by projít procedurou „demokratické legitimizace“.

„Dluhová krize ukazuje, že evropská integrace je velmi křehký útvar. Národní zášti, o kterých se věřilo, že jsou zapomenuty, vyplouvají na povrch. Více než šedesát let po válce již nejsou v kilometrové hloubce, ale jen pár centimetrů pod povrchem,“ temně varuje Juncker. Varování před válkou stále platí v Evropě za univerzální morální páku. V tomto případě ve prospěch další centralizace EU. Ale byla to právě centralizace, která uvedené zášti uvolnila z hlubin! Kdyby Řekové měli drachmu a Španělé pesetu, mohli by vyčítat jen sami sobě, nehledě na to, že devalvace by jejich problémy zmírnila. Nyní se krizí postižené národy rozpomněly na válečná utrpení ze strany Německa; Němci si naopak stěžují, že musejí dotovat jižanské lenochy.

Jak by vypadala Evropa podle Junckera? Evropský ministr financí by mohl vetovat národní rozpočty. Měl by vzniknout federální rozpočet a společné evropské dluhopisy. Jedině další centralizace může prý zachránit společnou měnu. Je to pravda?

Euro?

Není co zachraňovat Juncker se zaručeně mýlí nejméně ve dvou bodech. Za prvé, euro není ohroženo. I kdyby Řecko, Španělsko, Itálie, Francie a další státy zbankrotovaly, euro by se nemohlo rozpadnout! Neexistuje mechanismus, který by euro mohl rozložit zvenčí ani zevnitř. Žádný spekulativní útok není možný. Není ani možnost členskou zemi vyloučit. Lze pouze vystoupit, což ale nikdo neplánuje. Euro je mnohem stabilnější, než si myslí většina euroskeptiků i eurooptimistů. Není co zachraňovat.

Lze si ovšem představit, že EU zavede federální ministerstvo financí a Německo se stane hlavním přispěvatelem. Pak přijde recese a z Německa bude evropská obdoba Kalifornie – bohatého státu na hraně bankrotu kvůli vysokým příspěvkům do federálního rozpočtu. V Evropě existuje analogie bohatého Katalánska, které přispívá do Madridu tolik, že samo je na pokraji zhroucení.

Kdyby integrace rozpočtů přivedla Německo na buben, to bychom teprve viděli národnostní resentimenty! Euro by pak vskutku bylo ohroženo, neboť nikdo by již více nepřesvědčil Němce o výhodách společné měny.

Druhý Junckerův omyl: Německo není tak skvělé, jak se zdá. Konsolidovaný veřejný dluh ve výši 81 procent není dokladem dobrého hospodaření. Ani v roce 2011, kdy německá ekonomika rostla tempem 3,1 procenta, vláda nedokázala vyrovnat rozpočet. Německá ekonomika je velmi robustní, nikoli však německé finance – tyto dva pojmy nelze zaměňovat. Ať Evropa nechá Německo být Německem a naopak. Ať si Němci klidně dělají domácí politiku a ať ostatní mají stejný „luxus“. Ať si každý platí své dluhy a v krajním případě ať klidně zkrachuje. Potřebuje Evropa nějaký národ, který by měl vůdčí úlohu? Pokud ano, pak ať vede Evropu jedině příkladem, nikoli mocí. A kdyby Německo mělo být příkladem, pak je třeba odpustit téměř všechny dluhy Řecku, Španělsku a Itálii – jako byly odpuštěny Německu po válce.

„Zachraňovat euro“ není vůbec třeba. Největší hrozbou pro společnou měnu je možnost destabilizace Německa, která by mohla nastat, kdyby ho eurofederalisté donutili ručit za cizí dluhy.

Publikováno v LN, 1.8.2012