Pavel Kohout: Jaká hospodářská politika může dostat Česko z recese?

Vynechám technickou otázku, zdali česká ekonomika skutečně je oficiálně v recesi. Je to ostatně jen akademický problém. Člověk, který přišel o práci, se nebude zajímat o detailní ekonomické definice. Zdali hrubý domácí produkt opravdu vzrostl o 0,7 % ve srovnání s prvním čtvrtletím 2013, je vskutku bezvýznamné. Jednak toto číslo neznamená skutečný posun, jednak může být ještě revidováno.
Nemá dokonce ani smysl diskutovat o míře nezaměstnanosti, neboť problémy s její definicí zamlžily obsah pojmu. Má ovšem smysl ptát se, jak je možné, že česká ekonomika byla postižena vleklými hospodářskými problémy, aniž by skutečně zažila finanční krizi.

Česko v krizi obstálo

Připomeňme fakta: když na podzim 2008 zkolabovala banka Lehman Brothers, bankovní krize se rozšířila do většiny evropských zemí. Nikoli však do České republiky. České pobočky zahraničních bank neměly takřka žádná toxická aktiva na svých účtech. Domácí banky nebyly ani obtíženy přílišným objemem úvěrů. Na rozdíl od britských, španělských nebo dokonce irských bank dodržovaly přísnou úvěrovou disciplínu a celkový objem úvěrů nebyl velký.

Kromě toho Česká republika měla u veřejných financí mnohem menší dluh než většina tzv. vyspělých evropských ekonomik. Nelze tvrdit, že by české veřejné finance byly spravovány výborně. Ani pouze dobře. Legendární rok 2006, kdy ekonomika reálně rostla sedmi procenty, a Paroubkův rozpočet přesto dokázal „vyrobit“ 2,4% deficit (podle Eurostatu), by měl vstoupit do učebnic jako příklad, jak se rozpočtová politika nemá dělat.

Přesto však břemeno dluhu bylo menší, než jaké tížilo většinu zemí EU, které se u nás běžně považují za vzor. Ani disciplína „vyspělých zemí“ nebyla skvělá. V roce 2007, kdy Evropa prožívala rekordně příznivý rok, řada zemí nedokázala ani vyrovnat své státní rozpočty: Francie, Itálie, Belgie, Portugalsko, Slovensko, ale také Velká Británie a samozřejmě Řecko.

Na druhé straně, Irsko dokázalo v roce 2007 dodržet mírně přebytkový rozpočet – aby v roce 2009 mělo schodek 13,9 % HDP a o rok později dokonce gigantický schodek v neuvěřitelné výši 30,8 % HDP. Irský příklad ukazuje, jak přeceňovaný je význam rozpočtové politiky a jak podceňovaným tématem je stabilita bankovnictví.

Irsko mimochodem ukazuje roli propagandy ve formování hospodářské politiky. Když se irské veřejné finance začaly hroutit v důsledku bankovních garancí, jejichž tíhu stát nedokázal unést, okamžitě se z nejrozmanitějších levicových koutů Evropy ozvaly stížnosti na nízké irské daně. Ale kdepak: za téměř 31% rozpočtový schodek nemohly nízké daně, nýbrž bankovní krize nevídaných rozměrů.
Vraťme se však k české ekonomice. Na přelomu let 2008/2009 byla postižena náhlým výpadkem exČeské portních trhů, což nutně a zákonitě muselo vyvolat recesi. Neexistovala obrana. Teoreticky by bylo možné uměle zvýšit HDP deficitním utrácením. V praxi by ovšem tento typ „řešení“ recese vedl k neefektivním, zbytečným výdajům a k růstu veřejného dluhu. Krátkodobá pomoc by byla draze zaplacena.

Rozpočtový deficit ve výši 5,8 procenta HDP v roce 2009 nebyl tehdy v Evropě ani nejlepším ani nejhorším výsledkem. Byl pod evropským průměrem, ale na tom nyní nesejde. Podstatné je, že většina států, které měly v roce 2009 hlubší deficit než Česko, jej měla hlubší i v roce 2007. Teoretická poučka, že hlubší deficit v letech recese může ekonomice pomoci, a že tento deficit bude posléze splacen v lepších dobách, se nepotvrzuje v praxi. Spíše se ukazuje, že některé země jsou notoricky rozpočtově neukázněné, jiné ještě více.

Toto téma si vyžaduje více pozornosti. Politikové i laická veřejnost mají tendence je zjednodušovat a zplošťovat.

Socialistické řešení

Jedno krajní tvrzení lze charakterizovat zhruba slovy: „Nezodpovědné pravicové škrty způsobily krizi. Je třeba vrátit veřejné výdaje na původní úroveň, obnovit demontovaný sociální stát, pořádně zdanit bohaté a všechno bude zase v pořádku.“ Tento názor může dávat smysl na předvolebním mítingu socialistů. Nemá ale příliš silnou oporu ve faktech ve většině evropských zemí. Čísla ukazují, že skutečné výdaje vzrostly v případě českého rozpočtu z 1084 miliard v předkrizovém roce 2008 na 1152 v roce 2012. Mezitím vzrostly na 1167 (v roce 2009), ale pokles výdajů o zhruba patnáct miliard, tedy o necelé čtyři desetiny HDP, není taková katastrofa. Spíše je namístě otázka povahy oněch škrtů – zdali se skutečně škrtalo na správných místech, ale to je jiná kapitola.

Je pravda, že výdaje státu rostly impozantně během let 2004 až 2008: z 863 miliard na zmíněných 1084. Ve srovnání s tímto tryskovým růstem pak následující čtyři roky mohly vskutku působit dojmem „krutých neoliberálních škrtů“. Pokračovat ve výdajích nezměněným tempem by možná bylo pro leckoho líbivé. Hlavně pro majitele velkých stavebních firem, kteří měli v předkrizovém období žně. Ale takto agresivní výdajová strategie nebyla dlouhodobě udržitelná. Ze srovnání tučného a hladového období před a po Lehman Brothers plyne doporučení: není dobré, pokud se střídají éry rychlého a pomalého růstu výdajů. Veřejné výdaje by měly růst stabilním, přiměřeným tempem, které odpovídá potenciálu ekonomiky. V dobách konjunktury by neměly být tahounem ekonomiky. Tato role by měla zůstat soukromému sektoru. V dobách recese by zase neměly být její brzdou.

Bohužel, série českých vlád, které jsme měli v posledních zhruba deseti letech, se chovala procyklicky. V době přehřáté ekonomiky ji české vlády ještě přihřívaly, v době recese pak činnost vlád recesi prohlubovala. Jedině vyrovnaný rozpočet?

S tím souvisí druhé krajní tvrzení, které zní asi takto: „Jedině vyrovnaný rozpočet je správný za všech okolností. Dojde-li k výpadku daňových příjmů, je třeba zvýšit daně. Je to jediná zodpovědná a správná politika, jakkoli je nepopulární.“

Ne všechno, co je nepopulární, je však zároveň správné a odpovědné. Zvyšování daní v době recese byla chyba. Peníze, které se vyberou na daních, chybějí soukromému sektoru. Výsledkem je nižší soukromá spotřeba a nižší investice. Zvyšování daní se negativně projeví na hospodářském růstu a nakonec vede i k nižšímu daňovému inkasu.

Nemusíme dokonce ani předpokládat platnost Lafferovy křivky: můžeme klidně pracovat s předpokladem, že vybrané daně rostou se sazbami podle jednoduché trojčlenky. Přesto se po několika letech ukáže, že příjmy zaostávají za očekáváním. Během let 2009–2012 ministerstvo financí soustavně nadhodnocovalo budoucí příjmy. Za uvedené čtyři roky dosáhl tento omyl celkové hodnoty ne méně než 225 miliard korun. Ministerstvo financí nebralo dostatečně v úvahu dynamické efekty daňových změn: pracovalo s předpokladem, že lidé a firmy mají neomezené zdroje, a když se zvýší daně, nikdo nesníží svoji spotřebu a investice. Realita je pochopitelně jiná.

Specifickým jevem české rozpočtové politiky je horečnost a nepředvídatelnost daňových změn. Ve většině států se ke změnám daní sahá až v případě nejnaléhavější potřeby. České vlády však mění daně se stejnou samozřejmostí, s jakou řidič manipuluje převodovkou na složité křižovatce. Ovšem jako nezkušený řidič, který pořádně neví, jestli už je to na trojku nebo ještě na dvojku.

Namísto neuróz, které čeští podnikatelé a spotřebitelé museli a bohužel asi ještě budou muset snášet, by vskutku bylo moudřejší smířit se s o něco větším rozpočtovým schodkem. Švýcarská ústava v odstavci o vyrovnaném rozpočtu rovněž připouští deficit v období recese. (A také zakazuje zvyšování daní nad určitý limit!) A kdyby se utěsnily díry v českých veřejných zakázkách, ani by nemusel být větší.

Recept pro pravici i levici

Recept na léčbu české ekonomiky je tudíž jednoduchý: (1) stabilita výdajů, (2) stabilita daní, (3) přiměřenost objemu přerozdělování; nejsme Švédsko a příliš vysoké výdaje příliš často tečou do nesprávných kapes.

Tento recept by mohl být přijatelný pro pravici i pro levici. Pochopitelně, politické spektrum se liší v názoru na přiměřenost objemu přerozdělování, ale dlouhodobě lze pozorovat kompromis na úrovni mezi 35 až 40 procenty HDP. Nebudeli dlouhodobě překračován, ekonomika se může vyvíjet poměrně rozumně.

Ještě krátce k situaci eurozóny, se kterou je Česko úzce spjato. Bohužel, její krize není zdaleka u konce. Nerovnováhy platebních a obchodních bilancí členských států se dále prohlubují. Německu se daří, jih Evropy strádá. Eurozóna je demonstrací problémů, které nastanou zrušením volných směnných kurzů. Během následujících deseti nebo dvaceti let ještě o krizi hodně uslyšíme.

Publikováno v HN, 2.9.2013