Pavel Kohout: Co unese galský kohout

Francie přišla o nejvyšší rating od agentury Moody’s. Devět měsíců poté, co agentura zařadila zemi do seznamu „negativní výhled“, se hrozba stala skutečností. Nicméně samotné snížení ratingu na stupeň Aa1 ještě není tragédií. U agentury Standard & Poor’s Francie stále má kýžená tři áčka. Zrovna jako u agentury Fitch, která je mimochodem ve francouzském vlastnictví.

Skutečným neštěstím pro druhou největší evropskou ekonomiku není rating. Ten je jen nepřesným zrcadlem, které ukazuje skutečnost zkreslenou a navíc se zpožděním. Problém je francouzské hospodaření samo o sobě.

Eduard Janota, zesnulý ministr financí a někdejší dlouholetý náměstek pro přípravu rozpočtu, pronesl jednou památnou větu: nelze mít zároveň anglické daně a švédské výdaje. Jedním z problémů dnešní Evropy je fakt, že mnohde tomu tak bohužel je. Francie má daně francouzské, které obnášejí v celkovém součtu asi polovinu hrubého domácího produktu. To není málo: Británie vybírá celkem asi 40 procent HDP, podobně jako například Česká republika, Polsko nebo Estonsko.

Skandinávské výdaje

Problémem Francie je skandinávská úroveň výdajů. Celkový objem výdajů dosáhl podle údajů OECD za roky 2008–2010 hodnoty 55,1 procenta HDP. Francie již předstihla Finsko a Švédsko. Poslední metou je Dánsko, které vydává 56,2 procenta HDP. A pokud jde o veřejné sociální výdaje, zde již Francie překonala Evropu a zbytek světa. Země, která je schopna postavit sídliště pro celou vesnici, která se přistěhuje z Rumunska, drží světový rekord v „sociálnosti“.

Francie vydává na „sociálno“ 28,4 procenta HDP proti průměru zemí OECD, který činí 19,3 procenta HDP. Rozdíl zhruba devíti procent HDP představuje luxus svého druhu – luxus, na který země nemá. Přesto Francii dominuje levice. I většina tamních pravicových politiků nebo stran hovoří a jedná tak, že by se ve většině ostatních evropských zemí zařadili jednoznačně doleva.

Nejde přitom o žádnou prastarou tradici. Nejsou historicky vzdálené doby, kdy francouzský stát byl poměrně úsporný. V roce 1980 Francie vydávala 46,1 procenta HDP. Tento objem již odpovídá slušně vyspělému sociálnímu státu. Musel by nutně stačit i dnes – a vláda by mohla mít přebytkový rozpočet. Jenže Francie již není jen obyčejným sociálním státem: jde o rozbujelý, rozhazovačný, zhoubně přerostlý stát směřující do rozpočtového pekla.

Jaký kontrast ve srovnání například s rokem 1960, kdy Francie celkově vydávala jen 34,6 procenta HDP. Bylo by to dnes nemožné a nepředstavitelné, protože pokrok je pokrok a sociální stát si žádá vyšší přerozdělování? V Austrálii nebo ve Švýcarsku je takto nízká míra státního přerozdělování skutečností – a nikdo nežehrá, že by v těchto zemích chudina umírala hladem na ulicích.

Francouzský sociální stát je historickou anomálií, která nebude mít dlouhého trvání. Tamní ekonomika není dostatečně silná, aby unesla břemeno dluhu. To dosáhlo ve druhém čtvrtletí 2012 váhy 91 procent HDP, jak udává statistický úřad INSEE. Jedním z důvodů snížení ratingu byl pokles konkurenceschopnosti kvůli rostoucím nákladům. Vskutku, pokud pohlédneme na kumulativní bilanci francouzského zahraničního obchodu, vidíme křivku podobnou dráze padajícího kamene.

Francie nemá naštěstí tradici finančně slabého státu. Její platební síla i morálka byla tradičně výborná, včetně období po prohrané válce v roce 1871, kdy nesla břemeno reparací. Na konci druhé světové války Francie nesla dluh o tíze neuvěřitelných 250 procent HDP a také jej dokázala splatit! Sice za cenu vyšší inflace ve srovnání s Německem, jemuž byly válečné dluhy prominuty, ale koncem 60. let byl francouzský dluh téměř splacen. Francouzská ekonomika od roku 1945 do první poloviny let sedmdesátých byla nesmírně úspěšná. Na veřejných financích to bylo znát.

Tehdy se ovšem začal hlásit o slovo moderní sociální stát. Válečné dluhy byly splaceny, ale začaly se hromadit dluhy spojené s bojem proti chudobě. Ukázalo se, že chudoba je nepřítelem nákladnějším, než byli nacisté, neboť není nikdy poražena. Kdykoli se podaří zvýšit životní úroveň chudých, vždy se objeví další požadavek na další nárůst komfortu. Politikové neradi říkají „ne“, pokud jde o sociální záležitosti. Lekce pro českou politiku: stav našich veřejných financí zhruba odpovídá Francii během první poloviny 90. let. Tehdejší francouzský dluh přesáhl hranici 40 procent HDP a stále rostl. Pak se blížil hranici 60 procent HDP. Nyní přesáhl 90 procent, konec nárůstu v nedohlednu. Je třeba udržet finance v rovnováze, byť za cenu omezení některých populárních výdajů.

Máloco je asociálnějšího než stát ve stavu platební neschopnosti. Možná zchromlá ekonomika zhroucená pod vahou daní.

Publikováno v LN, 23.11.2012