Pavel Kohout: Atény bez šance

Ráno v pondělí 18. června 2012 po řeckých parlamentních volbách se zdálo, že finanční trhy reagují neutrálně, možná mírně příznivě. Velmi brzy se však vývoj pokazil. Ceny španělských a italských dluhopisů poklesly, což znamená, že jejich výnos do doby splatnosti vzrostl.

Výnos do doby splatnosti dluhopisu je ukazatel obdobný úrokové sazbě. Když cena dluhopisů klesá, výnos roste, což je zdrojem nemalého zmatení laické veřejnosti i televizních komentátorů. Čím nižší cena, tím vyšší výnos a tím větší je také riziko. Jestliže tedy španělský desetiletý dluhopis nesl kolem poledne zhruba 7,12 procenta ročně, znamená to, že stát si bude muset půjčovat za vysoké úroky. Nebo, v horším případě, mu již nikdo nepůjčí. Dluh, který nelze splatit Zpět k Řecku. Výnos řeckého státního dluhopisu splatného v roce 2022 činil po volbách 26,41 procenta per annum. Investoři již Řecko pohřbili a nedávají mu šance na záchranu. Připomeňme si, že tento stát již prošel částečným bankrotem v březnu 2012. Tehdy byl bankrot spojený s restrukturalizací dluhopisů „prodáván“ veřejnosti jako mezinárodní pomoc. Ve skutečnosti šlo o oficiálně klasifikovanou kreditní událost. Tedy bankrot, lidově řečeno.

Částečný bankrot měl zemi ulevit od dluhové zátěže. Jak se však ukazuje již jen několik měsíců poté, odpis 75 procent hodnoty některých dluhopisů držených soukromými investory nestačil. Řecko dále táhne na bedrech zátěž o váze zhruba 160 procent hrubého domácího produktu. Pro přiblížení: představte si, že každý obyvatel ČR včetně dětí a starců dluží 580 tisíc korun. Skutečná hodnota je něco přes 155 tisíc Kč na osobu, což neohrožuje stabilitu. (Ačkoli ani to již není malý dluh!)

Dluh řeckých rozměrů nelze splatit. Prostá aritmetika to vylučuje. I když vezmeme v úvahu dotované (tj. velmi nízké) úrokové sazby na nových státních dluhopisech, stále vychází, že řecká ekonomika by musela udržovat nominální růst kolem čtyř až pěti procent ročně, jen aby zabránila dalšímu růstu dluhu. O splácení lze snít; ve skutečnosti řecká ekonomika dále klesá. Co horšího, objevují se známky trvalého poškození produktivních sil.

Z historie jsou známy příklady zemí, které dokázaly unést i silnější zátěž. Velká Británie po druhé světové válce nesla dluh ve výši hodně přes 200 procent hrubého domácího produktu a nezbankrotovala. Jenže jsou zde podstatné rozdíly. Britský dluh byl především domácí. Britové dlužili sami sobě. Británie měla vlastní měnu a byla tehdy stále ještě mladou, silnou ekonomikou s mocným průmyslem a silnými finančními trhy. Nic z toho neplatí pro Řecko. Krom toho britský válečný dluh byl nakonec z velké části splacen inflací.

Přes všechnu sílu Británie, dluhové břemeno bylo tak těžké, že odsunulo tuto zemi na druhou kolej v rámci Evropy. Hospodářskou dominanci získalo Německo, jemuž byly dluhy odpuštěny. Z geopolitických důvodů byli poražení odměněni, vítězové potrestáni.

Aritmetika a historie ukazují, že Řecko nemá šanci. Ať už bude nová vláda jakkoli konstruktivní a proevropská, nevyvede zemi z krize a z dluhového otroctví. Pokud by Německo chtělo skutečně pomoci Řecku, prosadilo by podobný program, z něhož samo po válce načerpalo sílu: tedy velmi velkorysé odpuštění dluhů a zavedení vlastní měny, která by odpovídala ekonomickým podmínkám země. Nicméně Německo trvá na svém, což mnozí Řekové chápou jako protektorátní nadvládu. A mají pravdu. Postoj Německa, které se samo dostalo vícekrát v historii do bankrotu vlastní vinou, je vrcholně pokrytecký. Jak uvádí specialistka na státní bankroty Carmen Reinhartová, Německo bylo oficiálně ve stavu platební neschopnosti ještě v roce 1953!

Vzorná ekonomika v nesnázích

Vraťme se však ještě ke Španělsku. Žádná lehká váha – ekonomika asi 4,75krát větší než Řecko. Dlouho byla považována za vzornou ekonomiku, která měla od zavedení eura ještě lepší finanční disciplínu než Německo. Již na jaře 2007 začaly klesat akcie stavebních společností a stagnovat ceny nemovitostí, což se ukázalo být signálem bankovní krize. (Poučení pro ekonomy: ignorujte konvenční ukazatele, soustřeďte se na trh nemovitostí, objem úvěrů a burzu!)

Španělské banky musí nyní refinancovat dluhy za 545 miliard eur. Zástavy na půjčky od ECB docházejí. Co teď? Řecká předehra ještě neskončila a ve Španělsku již začíná skutečná opera.
Nadměrné dluhy lze splatit jen daněmi nebo inflací. Británie nejprve vyzkoušela mezní míru zdanění ve výši až 95 procent. Nefungovalo to. Nakonec své dluhy zaplatila inflací. Bude Evropa opakovat britské zkušenosti? Pokud se vystupňují tlaky na vytvoření společné evropské daňové politiky, rozhodně by se to mělo obejít bez České republiky. Nejlepší, co můžeme udělat pro Evropu, je udržet si zdravý rozum. I za cenu, že budeme osočováni z „protievropských“ postojů.

Publikováno v LN, 19.6.2012