Miroslav Zámečník: Země na okraji

Ukrajina, ten ohromný kus úrodné země (třetina světové černozemě), navíc obdařený uhlím, železnou rudou a spoustou jiných surovin a ohromným rezervoárem pracovitých lidí, má veškeré předpoklady pro intenzivní tvorbu bohatství. Není žádný důvod, proč by měla být chudším státem než třeba Argentina, která má stejné komparativní výhody a dnes zhruba stejně obyvatel. Nebýt nemilosrdné historie a smolné polohy na kraji Evropy.

Abychom pochopili současný propastný rozdíl mezi oběma zeměmi, vraťme se o zhruba sto let zpátky. Argentina byla tehdy spolu s USA, Kanadou a Austrálií zdaleka nejatraktivnější destinací pro příliv investic do agrobyznysu na této planetě. Ale ani jižní Rusko a Ukrajina nebyly stranou zájmu. V roce 1910 bylo carské Rusko největším vývozcem pšenice na světě s tržním podílem 36,4 procenta a například rusko-německá rodina Falz-Feinů chovala v této době na své stanici AskanijaNova na jižní Ukrajině půl milionu ovcí (tehdy jedno z největších stád na světě) a na svou dobu šlo o velmi moderně vedený podnik. Alternativní historik by v nich viděl základ mimořádně prosperující ekonomiky.

Carské Rusko se sice industrializovalo a modernizovalo, avšak oproti tehdejší Argentině šlo o zaostalou, byť obrovskou zemi. V Buenos Aires sídlila tehdy vláda jednoho z nejbohatších států na světě, podle srovnatelných přepočtů s HDP na obyvatele vyšším než tehdejší císařské Německo, Francie nebo Švédsko.

O Argentině si můžete myslet cokoli, jenom ne to, že by byla v posledních desetiletích nějak zvláště dobře spravovanou zemí. Ačkoli se jí zcela vyhnuly světové války a v pro Evropu hladovém roce 1947 měla na obyvatele více než dvojnásobný HDP než Německo (které bylo tehdy chudší než Československo), v následujících generacích dokázal téměř každý Argentinu předběhnout, včetně Česka a Slovenska. Kdo to nedokázal, byla Ukrajina. Její potenciál nejdříve „zazdil“ obzvlášť brutálním způsobem Josif Stalin (to muselo s ukrajinskou ekonomikou zacvičit podobně jako vpád Mongolů ve 13. století), následně mimořádně kruté boje na ukrajinském území za druhé světové války. Poválečná doba s sebou přinesla ohromný růst průmyslové kapacity orientované na sovětský trh, včetně některých high-tech odvětví, například leteckého a kosmického průmyslu. Rozpad impéria, tentokrát sovětského, s sebou ovšem přinesl ohromný ekonomický propad, který trval podstatně déle než ve střední Evropě: ukrajinský HDP klesal až do roku 1999, a když se jeho pád zastavil, nebyl ani na polovině předkrizové úrovně HDP v přepočtu na paritu kupní síly. Když se podíváte do grafů, je tam samozřejmě vidět nejen ukrajinský „posttransformační růst“, ale také kolaps Argentiny spojený se státním bankrotem v roce 2002 a následné rychlé oživení spojené s prudkou devalvací, jež podstatně zvedla konkurenceschopnost argentinského komoditního vývozu.

Ukrajinci dodnes umějí vyvíjet a vyrábět sofistikované stroje jako velká dopravní letadla či nosiče raket – důkazem budiž stále ještě létající exemplář největšího dopravního letadla na světě Antonov 225 „Mrija“ –, ale pro ukrajinský export jsou zcela zanedbatelné (1,3 procenta v roce 2012) ve srovnání s vývozem obilí (10,2 procenta) či kovů (27,5 procenta). Ukrajina se veze stejně jako Rusko na komoditním cyklu a stále ještě neumí využívat komparativní výhody v zemědělství.

Objem investic plynoucích do agrobyznysu je vzhledem k nedokončené reformě (dodnes chybí například celostátní pozemkový registr), omezením výměr půdy v soukromém vlastnictví a překážkám kladeným přímým zahraničním investicím jen zlomkem toho, co plyne do Latinské Ameriky a co by Ukrajina nutně potřebovala (zemědělský půdní fond se využíglobal vá pro tržní produkci asi ze tří čtvrtin a s nedostatečnou efektivitou). Všechno by se dalo samozřejmě napravit, kdyby Ukrajina nebyla tak rozpolcená mezi Východ a Západ a nebyla takovou obětí chamtivých politických a podnikatelských elit, v podstatě hájících status quo.

Fraška, jakou byl summit Východního partnerství ve Vilniusu, kam ukrajinský premiér přijel oznámit, že vlastně léta trvající sbližování s Evropskou unií zas tak moc nechce a asociační dohodu nepodepíše, a ještě šermoval hausnumery, dokazuje, že tahle ukrajinská schizofrenie bude pokračovat. Bez Ukrajiny se Rusko obejde. Sice extrémně nerado, ale obejde. Obejde se Ukrajina s EU v zádech bez Ruska?

Po pravdě řečeno, těžko. Nejde jen o závislost na plynu a ropě, ale také o odbytiště ukrajinské produkce. Evropská unie má obilí a potravin díky subvencovanému chráněnému trhu dost a dost a v hutnictví železa vysoký přebytek kapacit. Výrobky ukrajinského strojírenství? Co se zdejšími lokomotivami a který evropský dopravce si chce koupit ukrajinské dopravní letadlo? Transfery v rozsahu potřebném pro ekonomické přiblížení Ukrajiny vůči Evropě? Ani náhodou. Otevření trhu pracovních sil? No to už vůbec ne. Kdyby EU mohutně prosperovala, bylo by i vtažení Ukrajiny snadnější a vzbuzovalo by větší zájem. Jenže teď s výjimkou několika zemí v čele s Polskem vlastně o Ukrajinu nikdo moc nestojí. Jistě, ze strategického hlediska by to bylo hezké, ale když oni vlastně sami nevědí, kam patří…

Rusko je největším ukrajinským obchodním partnerem, navíc na vývozní a dovozní straně obtížně nahraditelným. Tak to také zůstane. Druhým v pořadí je Unie jako celek, ale pokud bereme bilaterální obchod, je to Čína. Pro Ukrajinu, zejména když nakonec té černozemě opravdu začne využívat naplno, budou netto dovozci obilí a potravin důležití. Nenajdete je v EU, ale v Turecku, v Egyptě, vlastně přidejte celý muslimský svět, brzo Indii.

Mezitím se v tom bude Ukrajina plácat a dál relativně chudnout. I ve srovnání s tou Argentinou.

Publikováno v týdeníku Euro, 9.12.2013