Miroslav Zámečník: Skvělý nástroj vydírání

Stalo se, co se očekávalo. Republikánský pokus vykolejit Obamovu zdravotnickou reformu (přijatou už před třemi lety) v jedné z jejích klíčových fází nevyšel. Vydírání přes rozpočet a navýšení dlužního stropu se dokonce obrátilo proti republikánům způsobem, který mezi umírněné kongresové patricije a populistické fundamentalisty z hnutí Tea Party zarazil ještě větší klín. Vládní úřady a instituce se znovu otevřely a limit pro vládní dluh byl navýšen. Federální vláda nejmocnější země planety nemusela vyhlásit default.

Kromě opakování taktických chyb republikánů z doby posledního „shutdownu“ před sedmnácti lety si americké politické elity mohly znovu osvěžit, jak se vlastně vyvíjela zadluženost americké vlády, případně veřejného sektoru. V grafech vidíte vývoj za posledních 100 let a čísla jsou to neradostná. Dluh není o mnoho níž než historické maximum, jehož bylo dosaženo v roce 1946, tedy po skončení světové války. Tu Američané zvládli vyhrát nejen v Pacifiku a na západoevropských bojištích, ale zároveň se jim podařilo vyzbrojit a nakrmit všechny spojence. Obamovi už nikdo nevezme dosud nejvyšší nárůst zadluženosti v mírových dobách (lokální konflikty se nepočítají). Na druhou stranu je nutno připustit, že poptávka vlády pomáhala držet ekonomiku USA nad vodou v dobách, kdy obvykle dominantní faktor ekonomického růstu v USA, tedy poptávka domácností, klesla, protože se domácnosti oddlužovaly. Na rozdíl od Evropské unie se americkým domácnostem podle údajů Fedu aspoň podařilo zadluženost snížit z 95,2 procenta HDP počátkem roku 2009 na současných 77,8 procenta HDP.

Pokus o zavedení „dluhové brzdy“ v roce 1978 se zjevně nevydařil. Povinnost předložit Kongresu k odsouhlasení navýšení dluhového stropu se od té doby (včetně posledního krátkodobého navýšení do příštího jara) dostala na přetřes 54krát. Ve dvaceti osmi případech to bylo svázáno s jinými legislativními iniciativami, tedy s obyčejným politickým obchodem něco za něco. Rekordní byl rok 1990, kdy se Kongres s Bílým domem handrkoval v jednom roce sedmkrát, z toho šest pokusů bylo krátkodobých. V dokonalém politickém eufemismu se tak „vytvářel prostor pro vyjednávání“. Navyšování dlužního stropu se díky tomu osvědčilo jako vynikající nástroj pro licitaci a běžně je používáno oběma politickými stranami i Bílým domem.

Z výše uvedeného je zřejmě, že se není třeba dysfunkce americké politiky v souvislosti s vyjednáváním do poslední minuty hrozit. Vyjednávání se nese v duchu dávno etablovaných tradic. Rozdíl spočívá pouze v tom, že dříve v Kongresu nebyla silná skupina fundamentalistů z Tea Party, kterým je všechno jedno a jichž se ostatní umírněnější republikáni bojí, takže pro zachování tváře musejí hnát věci na hranu. Dříve to asi nemysleli natolik smrtelně vážně, ale zase si politiky víc užívali.

Publikováno v týdeníku Euro, 21.10.2013