Miroslav Zámečník: Oklikou za oceán

Minulý týden jsme se věnovali tomu, ve kterých zemích končí přidaná hodnota vznikající v České republice. Tentokrát se podíváme na tutéž problematiku detailněji na příkladu oboru, jenž Česko významnou měrou „živí“. Je jím vývoz dopravních zařízení, a když to zjednodušíme, silničních vozidel, jak potvrzuje Český statistický úřad (ČSÚ) svými analýzami.

V týdeníku Euro máme ambici dávat informace do kontextu, koneckonců co jiného může být naší „přidanou hodnotou“. Proto srovnáváme přepočtené údaje „vývozu přidané hodnoty“ (TiVA) z podkladů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) s „klasickými“ statistikami zahraničního obchodu ČSÚ, abychom ukázali, že bychom měli trvale sledovat data podle obou metodik.
TiVA se však bohužel dopočítává nepřímo z národních tabulek zdrojů a užití, které se sestavují s několikaletým zpožděním.

Nedávno jsme se zmiňovali o tom, že Německo sehrálo pro všechny země visegrádské čtyřky (Česko, Maďarsko, Polsko, Slovensko) klíčovou úlohu jako hlavní investor a obchodní partner, ale že role Visegrádu také podpořila konkurenceschopnost Německa vůči zbytku světa. Stejně tak jsme zaregistrovali obdobný vztah mezi Spojenými státy a Mexikem. Proto dnes porovnáváme vývoz přidané hodnoty v dopravních zařízeních ve střední Evropě s přihlédnutím právě k Mexiku.

K čemu jsme dospěli? Že Německo není primární destinací české přidané hodnoty v dopravním strojírenství. Na rozdíl třeba od Maďarska závislého na Německu nebo Mexika na USA. Jsme exportní základnou, která přímo či nepřímo (například přes Německo) saturuje konečnou poptávku po celém světě.

Nejpozoruhodnějším výsledkem je však to, že v roce 2009 jsme do některých zemí nepřímo vyváželi více přidané hodnoty, než činil oficiální brutto vývoz České republiky (!). Týká se to především Ruska, Číny nebo celé Severní Ameriky, kde auta „Made in Czech republic“ nikdy neviděli.

Publikováno v týdeníku Euro, 2.12.2013