Miroslav Zámečník: Les, nebo peníze

Jsou dva pohledy na les. Jeden mu přiznává tu krásnou vlastnost, že prostě je – jeden z nejimpozantnějších ekosystémů, které na této planetě vznikly, s celým svým bohatstvím. Druhý mu přiznává další krásnou vlastnost, že roste. Pro laika je nejjednodušším přirovnáním přírůstu lesa úročení vkladů v bance. Jenže dříví v lese neroste zadarmo, a zejména ne v tom hospodářsky využívaném, neboť od sazenice k vytěženému dřevu vede desítky let trvající cesta spojená s náklady vyžadovanými péčí o les a vedoucí přes kalamity a výskyt škůdců až k výstavbě i údržbě související infrastruktury. Cena dříví navíc podléhá výkyvům, jako u všech komodit.

Navíc dobrý, trvale udržitelný les není nějaká eukalyptová plantáž v Brazílii nebo její borovicový ekvivalent v Severní Karolíně.  Každá jeho pozitivní externalita v podobě druhové bohatosti nebo schopnosti držet vodu v krajině sice zvyšuje jeho celkovou společenskou hodnotu, ale v podstatě snižuje jeho schopnost vytvářet rychlý hotovostní tok pro bezprostředního vlastníka. Buď chcete peníze, a pak máte rádi lesní plantáž s převahou finančně atraktivních porostů smrku, anebo preferujete přírodě blízký les, jehož ekosystémové funkce nejsou dodnes adekvátně finančně honorovány, a zpeněžitelnost dříví je podstatně nižší.

Vážný konflikt

České církevní restituce v lesích podle všech indicií opravdu nejsou bitvou o přírodu, ale o peníze, které mohou z vlastnictví lesa s převahou komerčních dřevin plynout. Podle poslední zprávy ministerstva zemědělství o lesním hospodářství za rok 2012 činil zisk státních lesů včetně příspěvků a dotací v přepočtu 3907 korun na hektar, více než v případě soukromých či obecních lesů. Hlavním důvodem byly velmi dobré ceny dříví, zejména jehličnanů v posledních třech letech, jež se promítly do rekordních zisků zdaleka největšího správce českých lesů, státního podniku Lesy České republiky.

V případě Lesů ČR ještě větší roli než dobré ceny dříví sehrál změněný způsob zadávání veřejných zakázek na těžbu a pěstební činnosti, který na drtivé většině území spravovaného Lesy ČR akcentuje pouze cenu.  Státní podnik je zároveň nejvýznamnější „povinnou osobou“, tedy subjektem, který má restituentům majetek vydat. Hodnota lesních porostů, jež jsou předmětem restitucí, je z hlediska výnosů z těžby spíše nadprůměrná. Takže jde každopádně o miliardy, a dokonce i v přepočtu na volný hotovostní tok se jedná o stovky milionů korun ročně.

Církvím a náboženským společnostem s koncem roku 2013 uplynula lhůta, kdy mohly požádat o vrácení majetku včetně lesních pozemků. Celkový objem restitučních nároků není dosud znám, ale již před Vánocemi podala katolická církev, na kterou jich připadá většina, asi 95 procent, celkem přes 3000 žádostí. Jen velmi malý počet z nich byl však povinnými osobami vyřízen a majetek skutečně vydán. Povinné osoby mají podle zákona o vydání majetku církvím rozhodnout do půl roku. Pokud se tak nestane, nastává etapa správního řízení, které může u složitých případů trvat až jeden a půl roku.

Představovat si vydávání státních lesů obhospodařovaných státním podnikem jako bezproblémový proces by bylo velmi naivní. Ovšem to, že se celá věc dostane až na úroveň trestních oznámení – jako případ toho, které v listopadu 2013 podala římskokatolická farnost Hoštice v českobudějovické diecézi na státní podnik Lesy ČR –, svědčí o vážném konfliktu.

Lesy ČR se brání tím, že nešlo o mýtní těžbu, ale o důsledek polomů, a že tedy dříví musejí odtěžit ze zákona a zabránit škodám. Farnost a diecéze jsou zase přesvědčeny o tom, že se jim dříví odtěžuje (a zpeněžuje) neprávem. Soud vydal předběžné opatření zakazující těžbu, proti čemuž se státní podnik, který se cítí poškozen, mimo jiné i na své dobré pověsti, pochopitelně odvolal.

Zmatek v zákonech

Zákon o církevních restitucích říká, že „nemovitost má být původnímu vlastníkovi vrácena ve stavu, v jakém se nacházela v době žádosti o vydání“. Jenomže les je živý organismus a hospodaření v něm podléhá v případě Lesů ČR nejen tzv. lesnímu zákonu, ale i zákonu o státním podniku. Církevní restituce jsou Českou biskupskou konferencí (ČBK), jednající za římskokatolickou církev zastupující oprávněné osoby, interpretovány jako speciální zákon, který je jako takový nadřazen v příslušných ustanoveních jak lesnímu zákonu, tak zákonu o státním podniku. Průnik těchto tří zákonů je naneštěstí nejasný, až zmatečný.

Lesy ČR od nabytí účinnosti restitučního zákona několikrát veřejně deklarovaly, že se budou starat o svěřený státní majetek s péčí řádného hospodáře a dodržovat veškeré předpisy včetně podzákonných norem. S tím, že co má být vytěženo, nechť je vytěženo, kromě těžeb, při kterých by mohly vzniknout holiny.

Problém je v tom, že veškerý čistý výnos až do momentu vydání pozemků má podle představy Lesů ČR připadnout jim – kdežto podle ČBK by měl státní podnik od data podání žádosti až do data vydání nést v podstatě veškeré náklady na péči o les sám a dřevní hmotu včetně přírůstu přenechat novému nabyvateli. Výchozí pozice jsou tedy od sebe dosti vzdáleny, a to i ve finančním vyjádření – přece jen se bavíme o výměře daleko přesahující  sto tisíc hektarů nadprůměrné komerční využitelnosti. Takže se nelze divit, že memorandum mezi Lesy ČR a ČBK, které mělo restituční postup vyladit, nebylo dodnes podepsáno.

Příčina kontroverzního průběhu vydávání lesního majetku církvím spočívá právě v dlouhodobosti investic a velkých časových posunech mezi výdaji a inkasem financí. Hospodaření v lese vyžaduje trvalou péči a kontinuitu, přičemž pořádné výnosy realizujete až po dvou generacích, mezitím les nic anebo v podstatě skoro nic v hotovosti nevydělává, ovšem docela dost stojí. Samozřejmě pak velmi záleží na tom, v jakém momentu dochází k předání lesních porostů. Kdo má převahu vzrostlých stromů zralých na těžbu, může se těšit na relativně brzký a bohatý zisk. Naopak dostat lesní pozemky po mýtní těžbě, z níž měl prospěch jiný subjekt, znamená perspektivu řady desetiletí značných nákladů.

Situace, v níž ČBK pokládá veškerou těžbu na restituovaných pozemcích za svou újmu, zatímco Lesy ČR inkasují na značné části svěřené výměry pouze náklady, je zkrátka ekonomicky špatná. Že původní vlastník má dostat věc ve stavu, v němž se majetek nacházel v době žádosti o vydání, je idea, kterou si zákonodárce mohl sice přát, ale vyjádřil to neuchopitelným a v praxi nepoužitelným způsobem. Právník, který hledá argumenty k soudním sporům, nějaké jistě najde, nicméně ekonom by řekl, že nějaké „férové“ řešení spojující řádnou péči o les a vydání užitku z něj se najít musí.

Samozřejmě je třeba přihlížet k abnormální těžbě, která by zvýhodňovala Lesy ČR a proběhla před datem podání žádosti. Ovšem to lze také dohledat a posoudit k tíži povinné osoby.

Smrtelný hřích

Podstatné totiž je, co se stane s hospodářským výsledkem, s rozdílem mezi výnosy a náklady, a jak s ním naložit v období mezi podáním žádosti o jejich vydání a aktem jejich skutečného převodu. Běžná komerční praxe mezi jednou osobou, která majetek předává (v tomto případě Lesy ČR), a mnoha osobami, které majetek přebírají, by vyvolala potřebu podrobně strukturovaného svěřenského účtu a odpovídajících kontrolních mechanismů. S majetkem by se hospodařilo podle běžných zákonných podmínek, v souladu s principem otevřené knihy, tedy s přístupem auditora určeného oprávněnými osobami (církvemi) ke všem dokumentům a účetním záznamům ve vztahu k vydávaným pozemkům, těžbě, pěstební a každé další činnosti na nich probíhajících.

Podstata ekonomicky korektního řešení spočívá v tom, že není nijak narušena kontinuita hospodaření na všech dotčených územních celcích, všichni vědí, kolik co vynáší i stojí, nikdo by se pak nemusel soudit a přebytek hospodaření by samozřejmě připadl oprávněným osobám. Podstatné také je, že toto řešení by nijak nepokrývalo správní režii Lesů ČR a nevytvářelo tak zájem celý proces natahovat. Ovšem pokrývá to oprávněné náklady. Pokud se bavíme o kontextu vydávání restituovaného státního lesního majetku férově, pak těžko přijdeme na lepší řešení.

Nelze přece po nikom rozumně požadovat, aby zastavil těžbu komerčního dřeva podle restitučního zákona a zároveň udržel péči o les v neztenčeném rozsahu podle lesního zákona – vybírat si, co je jednostranně výhodné, a vynucovat si to trestními oznámeními. Je rozdíl mezi předáním hospodářského prospěchu náležejícího oprávněné osobě a nucením povinné osoby, aby nesla náklady a zároveň se vzdala výnosů i s nabytým úrokem. Česká biskupská konference by v tom měla umět rozlišovat už jen proto, že jedno je mravné, zatímco to druhé je podlehnutím jednomu ze smrtelných hříchů.

Publikováno v týdeníku Euro, 6.1.2014