Miroslav Zámečník: Český paradox

Do přímo lahodného sporu se dostala Česká národní banka těsně před vánočními svátky s jedním známým ekonomem, který ji tvrdě kritizoval za její rozhodnutí o zavedení 27korunové kurzové podlahy. Dotyčný varoval, že průměrná česká domácnost má finanční rezervy tak na tři měsíce. Na kraji nového roku se proto týdeník Euro rozhodl podívat na statistiku rodinných účtů, sestavovanou Českým statistickým úřadem, a na údaje o depozitech obyvatelstva, sledované Českou národní bankou.

Jedna věc je zřejmá: celkové vklady obyvatelstva se blíží 1,9 bilionu korun, což při 10,5 milionu obyvatel dělá na hlavu včetně kojenců řádově 180 tisíc korun. Průměrné čisté měsíční výdaje na člena domácnosti přitom v 1. až 3. čtvrtletí loňského roku činily 10 904 korun. Čistě z aritmetického hlediska tedy průměrné úspory musejí významně převyšovat ekvivalent tříměsíčních peněžních výdajů průměrné domácnosti. Ostatně na vysoce likvidních netermínovaných vkladech (navzdory dlouhodobě negativním reálným úrokovým sazbám) bylo koncem loňského října přes 60 procent všech depozit, v absolutním vyjádření 1,083 bilionu korun.

Navíc, v prvních třech kvartálech minulého roku šetřily všechny typy domácností s výjimkou domácností nezaměstnaných, a to včetně důchodců a rodin s dětmi (ovšem s násobnými rozdíly). Úplně všechny se pak oddlužovaly, neboť saldo přijímaných a splácených půjček bylo u všech typů domácností záporné, tedy více splácely.

Je tedy politické opatření typu „27 korun za euro“ schopno přimět příjmově zdatné domácnosti k většímu utrácení, když doposud reagovaly na vývoj preferencí vyššími úsporami a sklon k růstu podílu netermínovaných vkladů celkově rostl? To je dobrá otázka – teoreticky ano.

Deflace, proti níž se vydala ČNB bojovat, je vážným problémem hlavně pro dlužníky, jelikož cenový pokles se týká i mezd, zatímco nominální hodnota jistiny dluhu zůstává stejná, takže jeho reálná hodnota roste. Jenže jemnější pohled vyžaduje podívat se na strukturu zaměstnanosti nízkopříjmových a současně zadlužených i na dopad oslabení koruny právě na tyto skupiny. Teoretickým vítězem slabé koruny by měli být producenti obchodovatelného zboží a služeb, a odvozeně tedy i jejich zaměstnanci.

Jenže Česko je plné paradoxů, které nejsou zcela kompatibilní s teoretickými předpoklady. Vezměte si jen další vybrané položky ze statistiky rodinných účtů. Domácnosti důchodců bez ekonomicky aktivních členů mají o třetinu vyšší transfery osobám mimo domácnost než finančně nesrovnatelně silnější domácnosti zaměstnanců bez dětí. Lze se tedy domnívat, že ze svých skromných příjmů přispívají dětem či vnoučatům a celkový rozsah je podstatně vyšší než průměrné výdaje domácností seniorů na zdravotní péči. Důchodci si také, ač závislí téměř výlučně na státní penzi (92,1 procenta), šetří na penzijní připojištění – zcela v rozporu s teoretickými očekáváními podle životního cyklu.

Podobných výdajových paradoxů lze nalézt více a nezbývá než zdůraznit, že průměr je pouze průměrem a zastírá obrovské rozdíly.  Skutečně nemocní senioři samozřejmě vydávají nesrovnatelně více peněz za léky než za mobil nebo alkohol či kuřivo – i když v průměru to vypadá jinak.

Publikováno v týdeníku Euro, 6.1.2014