Michal Mejstřík: Kombinace efektivity a hustší sociální sítě financované z daní

Když jsem 9. února 2006 s poslancem Junckerem a dalšími evropskými poslanci EPP-ED diskutoval na půdě evropského parlamentu tzv. evropský sociálně-ekonomický model, zdůrazńoval jsem v souladu s André Sapirem (Breugel Group) nezbytnost odlišovat jeho čtyři modifikace – model anglosaský, kontinentální, středomořský a severský. Základními rozdíly mezi těmito modely jsou úroveň jejich účinnosti (model je považován za účinný v případě, že dostatečně motivuje jednotlivce k hledání zaměstnání, a generuje tak relativně vyšší míru zaměstnanosti) a míry spravedlnosti v přístupu k jednotlivcům v rámci daného sociálního modelu (spravedlivý sociální model je takový, který snižuje riziko chudoby).

Mnozí takové členění tehdy odmítali. Dnes, v situaci vyostřené proběhlou krizí, již nikdo nepochybuje, že středomořský model typický zejména pro Řecko, Portugalsko, Španělsko a (jižní) Itálii se vyznačuje nejenom divočejšími odbory, ale zejména nižší účinností, vznikem reálných rigidit na pracovních a produktových trzích (zejména v oblasti zákonné ochrany zaměstnanců, nekvalitního vzdělání, nízké inovační aktivity, malé konkurence), které ve svém důsledku vedou k relativně vyšší míře nezaměstnanosti a nižší pravděpodobnosti úniku z chudoby.

Německý, ale i severský model spoléhá na kombinaci efektivity a hustší sociální sítě financované z daní (cílem severského modelu není primárně flexibilita, ale tzv. flexicurity – flexibilita a sociální jistoty). Základem konceptu flexicurity jako možného směřování českého sociálního modelu je flexibilita a jistota na trhu práce, obojí jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance. Flexibilita pro zaměstnavatele se týká podmínek najímání a propouštění zaměstnanců, stejně jako určování růstu mezd. Jistota se projevuje ve schopnosti trhu práce uspokojit poptávku po správně kvalifikované pracovní síle. Pro zaměstnance naopak flexibilita znamená možnost přizpůsobení pracovního života vlastním potřebám. Jistota se týká obecně zaměstnání, spíše než jednoho daného pracovního místa.

Pro ekonomicky aktivní obyvatele to znamená, že i když ztratí práci, mají velkou šanci najít novou. Jedná se dále o podporu alternativních forem zaměstnávání (zkrácené úvazky, teleworking a další), volnou regulaci náboru i propouštění zaměstnanců a důraz na efektivní rekvalifikační programy. Významné místo má podpora v nezaměstnanosti, která je však nastavena tak, aby uchránila nezaměstnané před chudobou, ale současně je staví do situace, kdy je výhodnější pracovat a nikoliv zůstávat dlouhodobě příjemcem podpory v nezaměstnanosti. Celý koncept může fungovat jen na dostatečně liberalizovaném trhu, kde firmy čelí silné konkurenci. Tehdy jsou i zástupci zaměstnanců nuceni brát ohled na celkovou pozici firmy a tak udržovat mzdové nároky v souladu s produktivitou.

Minulý týden se mne mnozí delegáti světového kongresu obchodních komor pocházející z tzv. třetího světa ptali, jak je možné, že Evropa je nyní rozhodujícím přijemcem pomoci Mezinárodního měnového fondu, který byl vytvořen pro stabilizaci celosvětového měnového systému a společně se Světovou bankou nebyl zřízen pro pomoc Evropě – dříve nejvyspělejší části světa. Nyní do zdrojů financování Evropy stále více přispívají spořitelé z rozvíjejících se zemí a Evropa se jim jeví „řeckýma očima“ jako zaostávající, zpohodlnělá, do sebe zahleděná část světa, kterou dříve nebo později dobudou aktivní „barbaři“, kteří jsou „již před branami“.

Naštěstí jsme obklopeni zeměmi, které dokazují, že i mnozí Evropané jsou schopni dynamického rozvoje v globálním měřitku. „Barbaři jsou mnohdy i za branami, mezi námi“, když jsou do sebe zahleděni, přehlížejí dlouhodobé globální výzvy vývoje a zužují pohled jen na krátkodobé, partikulární zájmy.

Publikováno na dialog.ihned.cz, 21.6.2011