Jiří Rusnok: Bez eura to půjde, bez zóny ne
Dluhová krize vypadá stále hrozivěji a mnozí začínají zcela vážně hovořit o konci eura. Občas jako by bylo slyšet i jakési zadostiučinění či škodolibost. „Tak se Vám to nepovedlo, co, sousede? Copak teď budete dělat?“ Odpověď na tuto jízlivou otázku se přitom dotkne i nás.
Eurozóna se promítá do všech možných obchodních vztahů. Zaznívají-li hlasy, že by její zánik zásadně omezil zahraniční obchod, to bych neviděl tak fatálně. Napříč Evropou se čile obchodovalo i před vznikem eura, a to i díky zajištění proti nečekaným pohybům kursů. I když všechno se zajištěním ošetřit nedá. Navíc by hrozilo zvýšení nákladů na konverzi měn, případně zdražení přeshraničních plateb.
Hrozba inflace
Co je však možná mnohem horší, v ekonomicky slabších státech by devalvace znovuobnovené národní měny, k níž mnozí vzhlížejí jako ke spáse, mohla přinést výrazné proinflační tlaky. A tedy i znehodnocení úspor, což jako člověk zabývající se problematikou zajištění na stáří, považuji za mimořádné riziko. Podle zprávy Eurostatu z roku 2009 celkový finanční (tedy např. bez nemovitostí) majetek domácností v letech 2000 až 2007 v Portugalsku přesahoval 200 % HDP. V Itálii osciloval dokonce okolo 240 % (v ČR mezi 75 až 80 %).
Kromě toho výrazná inflace je samozřejmě problémem už sama o sobě. Banky v takových zemích by navíc mohly ztratit velkou část vkladů, jak by lidé eurové úspory rychle uklízeli někam, kde by jim nehrozila nucená konverze. Dopad do úvěrové aktivity by byl zřejmý. Kvantifikovat všechny tyto možné jevy je nesmírně obtížné, protože neexistuje žádná porovnatelná zkušenost.
Eurozóna má ale ještě jeden rozměr. Jde o projekt vrcholu dosavadní evropské integrace. Nejen tržní, ale i politické. Dnes o ní jedná především Francie s Německem. Tyto dvě země jsou nejen nejsilnější v kontinentální Evropě, ale také mají nejvyšší politické ambice. I proto stály v čele integrace, byť čas od času na ni nahlížely různě. Takové postavení totiž násobí jejich politickou sílu. Mimo jiné jim dává záruku bezpečnosti, volného přístupu na trhy v celé EU a silnou vyjednávací pozici v dalších mezinárodních uskupeních.
Avšak nejen jim. Zatímco kníže Václav musel Jindřichu Ptáčníkovi za klid bez válek platit, řada zemí EU ještě od bohatších států dostávala zaplaceno. A v eurozóně pak nízkou úrokovou sazbu. Skutečnou cenou bylo jejich vzdání se měnové politiky a plovoucího kurzu jako vyrovnávacího mechanismu.
Zakarpatský medvěd v závětří
Teď je tu ale průšvih. Je opět na jádru eurozóny, aby situaci vyřešila. Proto se jeví jako klíčová zpráva, že bruselský institut „Lisbon Council“ označil Francii za zemi s omezenou schopností ekonomické adaptace a nevalného zdraví. Ratingové agentury už dávají za uši jí i Německu (snad nás může těšit naděje, že se třeba mýlí stejně jako u Řecka, Asijské chřipky, amerických hypoték a vůbec skoro vždycky, když šlo o něco důležitého). I tak Francie patří k těm silnějším.
Není to ale málo, má-li být jedním ze dvou států, jež musí přijít s řešením? Možná se obejdeme bez eura v dnešní podobě, ale těžko bez nějaké politické zóny. A Německo samo to nezvládne.
O tom všem asi posměváčci ještě neuvažují. A třeba se budou divit, když je při strouhání mrkvičky najednou zezadu přátelsky ale pevně obejme nějaký zakarpatský medvěd. Že by tohle tušil Gerhard Schröder, když si s Rusy domluvil vlastní ropovod?
Publikováno v HN, 9.12.2011
