Členové NERV v Macháčkově výměně

Pavel Kohout: Nekupujme si vstupenku do hořícího divadla

Přeložíme-li Rajoyovo volání po fiskální federalizaci Evropy do srozumitelného jazyka, uslyšíme asi toto: Jsme v háji.

Během druhé světové války Američané zřídili v Pacifiku řadu dočasných základen. Tamní obyvatelé se mohli prvně setkat s moderním světem. Zvláště zásobovací letadla přivážející náklad – „cargo“ – si získala velkou popularitu, neboť domorodcům zachutnaly konzervy, žvýkačky, coca-cola a americké cigarety.

Když pak po válce cargo zmizelo, domorodci začali budovat makety letišť a přistávacích ploch. Řídící věže z bambusu, rákosové antény a modely letadel z přírodních materiálů měly znovu přivolat prosperitu. Dodnes leckde přežívají tyto rituály, ačkoli pamětníci skutečných amerických základen již skoro nejsou. Etnografové pro ně zavedli termín „cargo cult“ – překladu snad netřeba.
Evropané se mohou posmívat divochům z Pacifiku, ovšem sami uvažují stejně. Pouze na vyšší úrovni sofistikovanosti, což věci činí ještě směšnějšími. Španělský premiér Mariano Rajoy třeba prohlásil: „Evropa potřebuje fiskální integraci s centrálním úřadem pro rozpočtovou politiku, bankovní unii s eurobondy, s centrálním bankovním dohledem a evropský fond povinného pojištění vkladů.“
To není nic než kargokultické myšlení vyššího stupně. Povrchní snaha o napodobení amerických reálií v podmínkách jiného kontinentu. Vrchol komediální pointy spočívá ve faktu, že Španělsko toto vše již má. Španělsko je fiskální federací řady regionů, které samozřejmě mají všechny uvedené úřady a instituce včetně španělských státních dluhopisů. Španělsko je evropskou laboratoří fiskální integrace. A jaké jsou výsledky? Bohatší španělské provincie, zejména Katalánsko a Valencie, masivně doplácejí na chudší a samy proto čelí akutní hrozbě platební neschopnosti. Chudší regiony mohutně investovaly do infrastruktury v naději, že přinese prosperitu, ano, týkalo se to i letišť. Sice funkčních, ale nadbytečných. Jen v samotném severním Španělsku (Baskicko a Navarra) je šest nedostatečně využitých letišť ve vzdálenosti do 80 minut jízdy autem.

Výsledkem fiskální federalizace ve Španělsku je gargantuovské plýtvání, finanční krize a bankovní krize. Není mimochodem pravda, že krize eurozóny začala po pádu Lehman Brothers, jak mylně tvrdí například francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius. Již v květnu a v červnu se běžně psalo o kritickém stavu španělské úvěrové a stavební bubliny a celkem bylo každému zřejmé, že nedopadne dobře.

Psalo se o tom v zahraničních i českých novinách a není problém tehdejší články dohledat. Je proto zřejmé, že Fabius i Rajoy (a mnozí další) mohli být varováni včas, kdyby se jen obtěžovali čtením novin.

Přeložíme-li Rajoyovo volání po fiskální federalizaci Evropy do srozumitelného jazyka, uslyšíme asi toto: „Jsme v háji, takže nám zbývá už jen prodat naši nezávislost za finanční záchranu ze strany Německa. Jen ať po nás nikdo nechce přijmout zodpovědnost za naše vlastní chyby.“

Odpověď na otázku, zda si Češi nebo Britové mají dobrovolně kupovat vstupenku do tohoto hořícího tragikomického divadla, je snad zřejmá.

Vladimír Dlouhý: Němci si to měli rozmyslet před dvaceti lety

Nepodepsání fiskálního kompaktu není důležité, zásadní je, zda se podle něj budeme chovat, a to tak – zatím – je.

Jak se EMU dostala do dnešní situace? Pro euronadšence, ale i chladnokrevné analytiky, je odpověď jednoduchá: vlády EMU byly málo důvěryhodné právě proto, že nebyly ochotny rychle nabídnout celoevropská řešení – evropské dluhopisy, evropskou bankovní regulaci a garance, centrální fiskální autoritu. A na vině je Německo jako nejsilnější země, která „vydělala“ na euru (neboť marka by byla silnější a německé zboží méně konkurenceschopné), toto Německo odmítá eurobond a společné bankovní garance, odmítá připustit vyšší inflaci, která by jednak podpořila domácí poptávku a jednak snížila zadluženost, a odmítá monetarizaci dluhu a obecně expanzivní politiku, a to i doma. Vyžaduje nejprve zajištění fiskální disciplíny, šetření a strukturální změny v periferních zemích a vytvoření plnohodnotné fiskální unie. To je prý špatně, neboť šetření dotlačí periferní země a s nimi celou EMU do ještě hlubší krize.

Je oblíbeným klišé říkat, že pravda je na obou stranách. Zde bych spíše řekl, že se obě strany mýlí. Je absurdní kritizovat politiky a obyvatele nejsilnější evropské ekonomiky, která navíc sama před deseti lety provedla hluboké, bolestivé změny na trhu práce i jinde, která je vývozně mimořádně zdatná a je hospodářskou lokomotivou pro Evropu, za to, že je úspěšná. Stejně absurdní je požadovat, aby Německo připustilo vyšší inflaci, nižší konkurenceschopnost či větší dluh. Pokud tak učiní, rozředí se jeho komparativní výhody v evropském průměru. To je pro Němce a obyvatele dalších disciplinovaných zemí EMU politicky neprůchodné (a oni toto nebezpečí dnes velmi dobře cítí).

Na druhé straně, pokud němečtí politici (většinou) tvrdí, že chtějí eurozónu v její dnešní podobě udržet, aby ochránili obecné hodnoty evropské poválečné integrace, tak budou muset právě na tyto absurdní požadavky přistoupit; nic na tom nezmění ani případný řecký odchod z eura, problémy mají mnohem větší země. Je totiž stejně absurdní chtít, aby tak rozmanitá skupina zemí, jako je EMU, přijala německou fiskální disciplínu, která je dána historickými a společenskými charakteristikami, jejichž možná větší část zkoumají jiné disciplíny než ekonomie. Pokud jim to však bude pod hrozbou dnešních bankrotů vnuceno, pak to nebude řešení dlouhodobě politicky stabilní a různé země EMU se budou opakovaně snažit z německé svěrací kazajky vymanit buď porušením disciplíny, či odchodem z eura a devalvací. Němci si to prostě měli všechno uvědomit před dvaceti lety.

Co my s tím? Samozřejmě, že zavedení centrální fiskální autority, eurobondu či bankovní unie bude patrně EMU stabilizovat a bude pro nás výhodné. Samozřejmě, že ochrana matek českých bank nám prospěje. Vše, co krátkodobě bude EMU stabilizovat, je pro nás dobré, ale pamatujme, že při evropské politické realitě většina řešení zatím nepovede ke stabilitě dlouhodobé. Nepodepsání fiskálního kompaktu není důležité, zásadní je, zda se podle něj budeme chovat, a to tak – zatím – je. A jak nejlépe Evropě pomoci a dokázat, že nejsme jen chytráci čekající, jak to dopadne? Domácí úkoly, tedy naše fiskální disciplína, naše reformy a domácí zlepšení správy věcí veřejných.

Publikováno v HN, 11.6.2012