Dopis premiéra Babiše lídrům EU, předsedkyni Evropské komise a předsedovi Evropské rady ohledně vysokých cen energií a revize systému ETS 1 a 2

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

v návaznosti na naše předchozí diskuse a mé dopisy k otázce vysokých cen energií a revize systému ETS 1 a ETS 2 si Vám před nadcházejícím zasedáním Evropské rady dovoluji předložit několik konkrétních a daty podložených úvah. Současný geopolitický vývoj, zejména v oblasti Blízkého východu, znovu potvrzuje, že energetická bezpečnost není pouze strategické téma, ale bezprostřední ekonomický faktor ovlivňující konkurenceschopnost celé Evropské unie.

Evropská unie v roce 2025 spotřebovala přibližně 330 miliard m³ zemního plynu, přičemž domácí produkce pokryla pouze kolem 10 % této spotřeby. Přibližně 87-90 % plynu EU dováží, a to zhruba z 50 % prostřednictvím plynovodů a z 50 % ve formě LNG, přičemž klíčový je fakt, že dvě země, Norsko a Spojené státy americké, dnes zajišťují zhruba 60 % veškerých dovozů plynu do EU.

Krátkodobě dnes trh funguje relativně efektivně, avšak tato rovnováha je extrémně citlivá na regulatorní a geopolitické signály. Právě proto musíme dnes přijímat rozhodnutí, která ovlivní dostupnost plynu a jeho cenu v horizontu příštích let.

V tomto kontextu považuji za nutné otevřeně pojmenovat dopady nařízení EU o snižování emisí metanu, které od roku 2024 výrazně zpřísňuje podmínky pro výrobu, přepravu i dovoz zemního plynu. Nařízení zavádí povinnost:

• detekovat a opravit veškeré úniky metanu nad cca 5 kg CH₄ za hodinu, zpravidla do pěti dnů od jejich zjištění,
• zakazuje rutinní vypouštění a spalování metanu,
• a u povoleného flaringu vyžaduje účinnost alespoň 99 %.

Zároveň se tato regulace postupně rozšiřuje i na dovoz plynu do EU. Od roku 2027 budou muset nové dovozní kontrakty splňovat ekvivalentní požadavky na monitoring a reporting emisí v celém dodavatelském řetězci a po roce 2030 se očekává zavedení maximální povolené metanové intenzity dovozů, jejíž metodika dosud není jasně stanovena. Modelace průmyslových asociací ukazuje, že pokud by:

• EU uplatnila dovozní požadavky od roku 2027 striktně,
• bez flexibilního uznávání ekvivalence (country‑level nebo producer‑level),
• a bez přechodných období („stop‑the‑clock“)

pak by mohlo být až 41 - 43 % současných dovozů zemního plynu do EU formálně nevyhovujících z hlediska MRV/metanových požadavků.

Tato kombinace technické přísnosti a regulatorní nejistoty již dnes ovlivňuje investiční rozhodování klíčových dodavatelů LNG i potrubního plynu. Jinými slovy: nejde o budoucí hypotetické riziko, ale o faktor, který dnes vstupuje do cenotvorby a dostupnosti plynu pro Evropu.

Domnívám se proto, že v současné situaci musíme jednat rychle a pragmaticky. Konkrétně navrhuji, aby EU:

• přehodnotila načasování implementace pravidel v oblasti metanu, aniž by zpochybňovala jejich dlouhodobý environmentální cíl,
• dále odložila účinnost směrnice CSDDD, jejíž kumulativní dopady na globální dodavatelské řetězce mohou v krátkém horizontu dále omezit dostupnost energetických surovin,
• a upravila časový rámec taxonomie v oblasti zemního plynu, s cílem zajistit jeho uznání jako přechodového zdroje minimálně do roku 2045, což je nezbytný předpoklad pro financování infrastruktury a uzavírání dlouhodobých kontraktů.

Současně považuji za zásadní, aby Evropská unie neprodleně vytvořila jasný právní rámec, který umožní členským státům ve spolupráci s komerčními subjekty zajišťovat část spotřeby plynu prostřednictvím dlouhodobých kontraktů se zdroji mimo EU. Tento rámec musí:

• poskytovat právní jistotu v oblasti veřejné podpory,
• umožnit sdílení rizik mezi státem a soukromým sektorem,
• a vycházet z osvědčených nástrojů, jako jsou rozdílové kontrakty, které již v energetice fungují.

Bez tohoto kroku riskujeme, že Evropa bude na globálním trhu s plynem cenovým příjemcem bez vyjednávací síly.

Energetická bezpečnost EU je současně oslabována vývojem v oblasti ropy a ropných produktů. Spotřeba EU ropy je cca 520 Mt ropy, domácí produkce kryje cca 0,5 %. Více než 99 % spotřeby ropy tedy EU dováží, přičemž hlavní tři importéři do EU (USA, Norsko a Kazachstán) pokrývají 50%.

V důsledku dlouhodobého útlumu investic a regulatorní zátěže přišla EU za posledních patnáct let o více než 40 % své rafinérské kapacity. Tento vývoj znamená:

• rostoucí závislost na dovozu hotových paliv,
• vyšší citlivost na geopolitické šoky,
• a přímý dopad na chemický průmysl a další strategická odvětví.

Evropa se v této oblasti stále více posouvá od výroby k pouhé distribuci. Pokud tento trend nezvrátíme, stává se otázka energetické bezpečnosti otázkou kontroly infrastruktury a logistických toků, nikoli výroby.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že EU musí:

• explicitně otevřít debatu o minimální nezbytné rafinérské kapacitě v EU,
• cíleně omezit negativní dopady regulace na rafinérský sektor, včetně dalšího odsunutí některých povinností v oblasti ETS,
• a aktivně podpořit rozvoj a údržbu strategické energetické infrastruktury.

Dostupná data dnes jednoznačně ukazují, že tempo a kumulace regulatorních opatření začínají přímo ovlivňovat dostupnost a cenu energií v Evropě. Pokud chceme zachovat konkurenceschopný průmysl, investice a sociální stabilitu, musí Evropská unie jednat nyní, a to rychle, koordinovaně a s jasným ekonomickým smyslem.

Těším se na věcnou diskusi k těmto bodům na nadcházejícím zasedání Evropské rady.

S úctou

Andrej Babiš
předseda vlády České republiky